5. Kapitola

9. března 2016 v 17:47 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Chlad. Husí kůže. Tma. Červené oči.
Vylítla jsem z postele a prudce oddychovala. Ještě teď mám naběhlou husinu. Ošklivá noční můra.
Rozkoukala jsem se v té tmě po pokoji a orosila se potem (strachy) ve chvíli, když jsem spatřila otevřené okno. "Vždyť jsem ho vůbec neotevírala…" zašeptala jsem si pro sebe.
Došla jsem opatrně k oknu a chystala se ho zavřít, nicméně v tu chvíli jsem si všimla, že pod oknem někdo stojí. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, byla jsem opravdu vyděšená. Ta temná silueta se dívala přímo na mě. Zatřásla jsem hlavou a pak už dole nikdo nebyl. Zavřela jsem okno a zatáhla závěsy.
Pro jistotu jsem si rozsvítila velké světlo. Neměla jsem to dělat.
Můj křik musel být slyšet do všech pokojů.
Bára stála vcukuletu u mě a vyptávala se, co se děje. Když v tom spatřila na mé posteli nakreslený obrázek.
"Kdo to mohl udělat?" zeptala se, když držela můj spící obličej v ruce.
Vzápětí někdo zaklepal na hlavní dveře od našich pokojů. Obě dvě jsme leknutím nadskočily.
"Já tam jdu…" oznámila. Chytla jsem ji za ruku. "Nikomu nic neříkej!"
Bára došla ke dveřím a já se mezitím usadila na postel. S roztřesenýma rukama jsem vzala obrázek do ruky a dívala se, jak si někdo dal perfektně záležet na detailech. Musela to být ta silueta venku.
"Ne, spolubydlící se něco zdálo, omlouvám se za povyk." Slyšela jsem, jak Bára rozmlouvá s nějakou dívkou, kterou jsem nejspíše vzbudila. "Omlouvám se, dobrou noc." Ještě se s ní rozloučila a pak doběhla zpátky ke mně.
"Napadla mě Naomi. Třeba se ti chce pomstít za včerejšek." Mezitím co procházela po pokoji.
"Ne, ta to určitě nebyla. Jezdí na nocleh domů k rodině."
"Musel to být někdo, kdo se dostane jednoduše na kolej, takže nějaký student." Její uvažování nahlas mi lezlo na nervy. Nikdo ze studentů to nebyl. Rozhodně jsem zatím neměla v plánu svěřovat se jí.
"Nevím, Baruš, nevím nic."
"Každopádně jak se sem dostal, vždyť to bych slyšela…" pak se zamyslela, když spatřila můj pohled upřený na okno. "Chceš mi říct, že oknem?" Němě jsem přikývla. Obě dvě jsme nahlas vzdychly.
"Denis, musíme to zítra nahlásit. Někdo tě chce zastrašit , mít tě v koutě, a zřejmě tohle se mu zdá jako zábava."
"Nic nahlašovat nebudeme. Jasný? Nejdříve se pokusím vyřešit to sama." Odseknu.
"Zajímalo by mě, kde hodláš začít! Nezapomínej, že ten dotyčný vlezl do našeho společného bytu. Nejsi v ohrožení jen ty." Soptila.
"Právě proto nechci do toho zatahovat víc lidí." Tím jsem náš rozhovor ukončila a rozhodla se jít do kuchyňky pro kávu. Beztak už neusnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama