4. Kapitola

9. března 2016 v 17:46 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Při obědě jsem se šťourala v jídle, které vypadalo víc jak suchý z nosu než jako ovesná kaše. Žaludek se totiž odmítal po včerejší náloži najíst, takže mi nezbylo nic jiného, než se nimrat a poslouchat Bářino horlivé vyprávění o jejím úspěchu při hodině.
"Nevěřila bys, ale já tu vázu vážně odpálila." Brebentila. "Stačilo se jen zaměřit, uvolnit svou mysl a voalá váza se…" před očima mi zaluskala prsty. "Hej, posloucháš mě vůbec?!"
Zamračila jsem se na ní a jen suše přikývla. "Vážně, tak co jsem teď říkala?"
"Ach, …" odmlčela jsem se a můj zrak utkvěl na stůl v rohu. Seděla tam Naomi a neustále se hihňala Sasukeho slůvkům. Jak by taky ne, když mu seděla na klíně a on ji něco šeptal do ucha. Aniž bych od nich odvrátila zrak, pokračovala jsem. "Povídala si, že…" zase jsem přestala mluvil, protože vzápětí si k nim přisedl Naruto a; ježkovy oči ta kráska s fialovýma očima….ehm Hinata. Bože, ta má paměť. Podle jejich zamilovaných pohledů mi došlo, že tvoří pár.
A mě napadlo, že by zrovna Naruto mohl znát odpovědi na mé otázky. Mohl by mi pomoct, když paní Liv mou prosbu zamítla.
Má kamarádka vyčkávala s přihlouplým výrazem na mou odpověď. "Jsi prostě nejlepší, Baruš. Ale teď už musím jít." Vlípla jsem ji pusu na tvář, chtěla něco namítnout, ale já ji přeskočila "Určitě, budeš v rozbíjení věcí nejlepší ve třídě!"
Procházela jsem kolem jejich stolu a všimla si, jak se do mě zapíchly ty jeho uhrančivé oči. Udržovali jsme oční kontakt, dokud jsem ho nepřerušila.
****
Seděla jsem pod velkým a hodně starým stromem, jehož výška nebyla až tak hrozná, zato se mohl pyšnit svým mohutným kmenem a zelenkavě posetou korunou. Opřela jsem se a vytáhla jsem notebook. Ano, notebook. Ani tento svět, dělený neviditelnou oponou od lidí, není opožděný a má vymoženosti jako je právě noťas. Ředitel tušil, že se nám tahle věcička bude zamlouvat, a tak nám každému koupil jednu.
Otevřela jsem Word a začala psát své smíšené pocity. Je dost možný, že právě vypsání svých pocitů a obav mi pomůže k vyrovnanosti. Tak jako jsem si poznamenala, že musím využít Narutovo sympatií a zeptat se ho na ty dva. Doufám jen, že si tím u něj nepohorším.
Z psaní mě vytrhl Adamův veselý hlas. "Ahoj beru," a kleknul si ke mně na bobek. Věděl, že to oslovení nesnáším, přesto mě provokoval s radostí. Můj zrak jsem však od monitoru neodtrhla a dál ťukala. A jakmile začal zírat skrz mé rameno, raději jsem to zaklapla.
"Tajnůstkářko,"
"Slídile." Vypláznu jazyk. A on mě za něj chytí, což mě dokonale vyvede z míry.
"Mám tě v pasti, takže buď půjdeš se mnou podívat se na trénink, který tě čeká už příští týden, nebo ti ho utrhnu." A mrkne na mě. Ve chvíli, kdy mu nemůžu odpovědět, mu dojde, že by měl ten jazyk pustit. A v tu danou chvíli do něj strčím. Z legrace.
"Jaký trénink?"
"No, ne oficiální, není pod dohledem trenéra, nicméně jsem slyšel od kluků z vyšších ročníků, že jednou týdně se odpoledne spořádají souboje mezi studenty. Chtěl bych je vidět."
"To je povoleno?"
"Myslím , že když se u toho nikdo vážně nezranění, tak není problém."
Chvíli jsem přemýšlela. Pak jsem si sbalila věco do školní brašny a postavila se na nohy. Je dost možné, že mezi staršími potkám Naruta a rovnou se ho zeptám.
"Tak na co čekáš, veď mě." Adam se usměje a nastaví mi rámě. "Prosím, madam."

Došli jsme k zadní části školního areálu, kde se nacházela hřiště všeho druhu po různé velikosti. Nás však zaujal hlouček studentů, kteří pokřikovali něčí jména a vyzývali jiné. Všichni byli usazení na tribuně a uprostřed toho šíleného davu si dávali do huby dva kluci. Adam nás protlačil dopředu a našel dvě volná místa na lavičce a téměř okamžitě jsme se vcítili do souboje mezi dvěma studenty. Ani ne po vteřině už jsme se řadili mezi uřvané fanoušky.
"Sejmi ho!" zařval. "No tak vraž mu pravý hák!" Prerušila jsem se ve sledování bitky a zahleděla se na úžaslého Adama. Jeho slova ve mně vyvolávala vzpomínky na gladiátorské hry. Najednou jsem slyšela, jak ti, co na nás vsázeli obrovské peníze, volali: "Gladiatrix! Gladiatrix!" "My chceme hlavu, my chceme hlavu."
Rychle jsem zatřásla hlavou a soustředila se na zápas, který byl už u konce. Jeden z chlapců ležel nehybně na zemi. "Tak hlavně, že je to bez ublížení." Ironicky pronesu. Adam mě plácne po stehně. "Nic mu není, je jen vyřízený. To my jsme vypadali hůř." Pevně přivřu víčka. Hned pochopil, že tohle neměl vypustit z pusy. Hned se omlouval, ale nakonec jsem ho zarazila. Nemůžu se neustále vyhýbat minulosti, která nás postihla. Prostě se to stalo. A jak koukám, studenti ve škole mají potřebu zazápasit si, aniž by věděli, jaké je to ve skutečnosti! Nemá smysl se neustále litovat, takže když tihle nezkušení magoři mají potřebu mlátit se hlava nehlava dobrovolně, tak proč si to neužít jako při gladiátorských hrách. Tentokrát jsme diváci my!
"Vsázím na toho vychrtlého, co vypadá jako kdyby mu ulítly včely." Adam na mě vyvalil oči a chvíli mu trvalo, než mu došlo, jakto myslím. Poté se zazubil. "Tak já hold na toho druhého, který má větší šanci s tím pílem (kopí) v ruce."
"Jak ubohé, jeden se zbraní, druhý bez." Ale pohodlně se usadím a vyčkávám na první úder dvou nových přicházejících.
Během celkem slušného zápasu, kdy se vychrtlík bránil statečně, jsem vytáhla Adama z pozoru. "Když má jeden kopí, může ho smrtelně zranit……to je docela od profesorů nezodpovědné."
"Neřeš to, Denis. Nechápu, proč zrovna ty toužíš po dozoru učitelů."
"Netoužím, ale slíbili nám, že tady budeme v bezpečí, zatím si tak nepřijdu."
"No tak v tom případě se můžeš předvést v ringu?" tajemně se usmál a mě polilo horko, tenhle úsměv mi naposledy věnoval ještě doma, ještě než se náš život obrátil vzhůru nohama. "Vsadím se, že bys jim ukázala, co to znamená pořádně praštit. To mi tak připomíná, že se přihlásím a praštím je sám. Trénují tolik let, a přesto jsou to větší smolaři než já."
Ze smíchu nás vyrušilo nečekané ticho.
Rozhlédla jsem se, co se děje, ale ničeho jsem si nevšimla. Poté se ti dva uprostřed zvedli a rozutekli se směrem k divákům. Najednou se všichni zvedli a začali nemožně pískat, vykřikovat a tleskat.
Jakmile se usadili, došlo mi proč.
Doprostřed ringu si to právě mířil Naruto a těsně za ním Sasuke? Dobře, chápu, když si Naruto sundal svůj černý nátělník a ukázal vyrýsované břicho tak, až holky nemožně pištěly, tak jako chápu, že si dokonalý černovlasý mladík jménem Sasuke zachoval cool tvář a tvářil se jako kdyby byl na hřišti sám, a to i přesto, že ho bláznivé studentky vyzývaly, aby taky sundal tílko, nicméně s ním to ani nehlo a naopak, jen se na ně ušklíbnul, fanynky popadl amok a on si utáhl čelenku kolem svých rozčepýřených vlasů, což mimochodem vypadalo na něm fakticky rajcovně. Ale čemu nerozumím je, proč sakra všichni včetně mužské populace tak nepříčetně skandovali, když se na hřišti objevili?
Nad tou otázkou jsem nemusela dlouho otálet. Hned po první Narutovo velmi rychlé a obratné ráně mi došlo, že oni nebudou jen tak obyčejní studenti, co umí vykrýt úder nebo někoho praštit, jak říkal Adam. Obzvlášť jsem se už nedivila, jakmile tak dobře mířenou ránu Sasuke obratně vykryl velmi rychlým úhybným manévrem a aniž bych to postřehla, stál za Narutovo zády a sekl svou katanou.
Zděšeně jsem chňapla po Adamovo ruce a přivřela oči. Nemožné, aby to Naruto vykryl! Tohle byl jasný smrtící úder! Proboha!
Adamův smích mě donutil podívat se do ringu a přesvědčit se, že se Naruto opravdu vyhnul. Ostří jejich katan o sebe zařinčela.
Studenti hlasitě hučeli a tleskali. Znovu jsem v mysli zabádala ke hrám a vybavila si hukot diváků, který nastal ve chvíli, když se kosti lámaly. Nicméně v souboji mezi Sasukem a Narutem nešlo o brutalitu ani o přežití, přesto boj byl nelítostný a ve všech směrech fantastický.
"Nikdy jsem nikoho neviděl takhle bojovat." Zašeptal můj kamarád. Mlčky jsem přikývla.
"Podívej na jejich ladné kroky, vykrytí a bleskovou rychlost…"
Byla jsem ráda, že nejsem jediná, kdo se pozastavuje nad jejich abnormální silou, Adama to očividně žralo víc než mě, ještě totiž před chvíli věřil, že by ostatní položil na lopatky.
"Proč někdo, kdo má schopnosti na té nejvyšší úrovni, chodí do školy?" Adam se nad mou otázkou pozastaví. Poté schoval hlavu do dlaní a během vteřiny ji prudce zvednul.
"Jasně!" valila jsem na něj oči a vyčkávala, co z něho vypadne.
"Říkal jsem si, odkud jsou mi povědomí. Nejsou studenti, Denis, jsou to elitní zabijáci z Republiky," dívala jsem se na něj, jak na blázna. "Ředitel Taliesin měl sebou vojáky, aby nás vysvobodili z otroctví, nicméně mezi vojáky se objevili i ti v černých pláštích, na rozdíl od průměrných mužů z armády byli abnormálně silní a rychlí," odmlčel se a já stále se svraštěným obočím vyčkávala na jeho odpověď. "nevšiml jsem si jich až do téhle chvíle…."
"Adame, mluv!" a chytnu ho křečovitě za ruku.
"Třem z nich bylo vidět do tváře. Nerad ti to říkám, ale jeden z nich tě přinesl polomrtvou k transporteru. Nebýt něj…" a ukázal hlavou k Sasukemu. "byla bys mrtvá…."
Šok?
Úzkost?
Ne.
Můj drahý kamarád mi právě zodpověděl mou otázku. Není pochyb, že by se Adam v nich zmýlil, tenhle jejich boj mluvil za vše. Přesto je milion věcí, na které mám neustálou potřebu se zeptat. Jak je možné, že mi Liv na tohle nechtěla odpovědět? Říkala mi, že rudé oči jsou nebezpečné, ale on je má přeci černé. Ledaže by se jeho duhovka dokázala zbarvit, ale to vyžaduje epický potenciál, jen málokdo má takovou moc. Za další, proč studují….co hledají na téhle škole, je vyloučeno, aby o tom ředitel nevěděl, takže jaký je skutečný princip těchle výjimečných bytostí? Kdo je k sakru ta třetí nezahalená osoba? Že by to byla Hinata? Neboť nechápu dnešní výpadek z její blízkosti.
Jedinou věcí, kterou jsem si byla stoprocentně jistá, byl Sasuke. Zabil Machada a tím zachránil mě. To proto na mě tak zírá, je dost možný, že vyčkává na poděkování. A měla bych? Avšak když si vzpomenu na náš společný incident v jídelně, tak bych mu spíše měla rozbít hubu za nevhodné chování k dívce. Což mě dovádí k další myšlence. Možné kvůli mně riskoval život, a proto mě nesnáší.
Ach bože, co já vím?!
Celá nervózní s crvklým žaludkem jsem se sebrala a byla na odchodu z tribuny. Byla jsem vděčná za Adamovo mlčení. Neměla jsem chuť šťourat se v tom. Ani jsem nechtěla dokoukat jejich zápas, beztak bych tím byla ještě více pobouřená. Sakra, zachránil mě…. Dlužím mu…. Proč mě to tak štve?
Za tribunou jsem postřehla právě přicházející Hinatu, která se usmívala od ucha k uchu. Na sluníčku vypadala ještě krásnější než ve stínu školy. Všimla jsem si, že její vlasy nejsou jen černé, ale oplývají modrým nádechem. Vskutku nádhera.
"Ále," protáhla. "Další zběsilí fanoušci mého bratra a přítele?" Vyměnila jsem si s Adamem pohled. Než jsem stačila cokoliv říct, přerušil nás křik veselého blonďáka.
"Čáu, lásko," Naruto políbí Hinatu tak vášnivě až sama zčervenám. "dneska si to pěkně prošvihla, Sasuke dostal na frak." A zasmál se.
"Prej na frak, vole." Za mými zády se ozval ten nejlibovější, nejsametovější hlas na zemi. Zůstala jsem stát jak přikovaná, když se těsně vedle mě ocitl sám Sasuke. Nepatrně jedním okem jsem zabloudila k němu a prohlídila si ho z profilu. Nejen že z blízkosti byl příliš přitažlivý, ale kapky potu mu dodávaly šmrnc. Raději jsem své hormony zahnala do kouta.
Až teď jsme si nějak všichni uvědomili, že stojíme kolem dokola a nikdo nic neříká.
"Jé, ahoj kotě…jsem tě ani nepostřehl. Viděla si náš zápas?" jiskřičky v Narutovo očích byly neodolatelné. Jemně jsem přikývla na souhlas a upoutala jsem na sebe Sasukeho pozornost. "Vy se znáte?" zeptali se souhlasně Adam se Sasukem.
"Jo, potkali jsme se včera na schodech, spíš jsme se srazili." Zazubil se blonďák.
"Je to tak a na rozdíl od někoho to vzal za lepší konec." Podotkla jsem štiplavou poznámku. Sasuke hned pochopil, že je to myšleno na něj.
"Hele, prcku, nemůžu za to, žes včera měla špatný den a vrážela do všech možných. Jestli se můj brácha představil, tak sorry, ale to není moje parketa."
Založila jsem si trucovitě ruce na prsou a natočila se celá k němu, právě mě tímhle proslovem pěkně naštval. "A mou parketou není nechat si líbit urážky od arogantního zmetka!"
Uchechtl se. Cloumala mnou zlost. "Čím jsem tě slečno dokonalá tak moc urazil?"
"Čím?! Nazval si mě mrnětem, teď prckem a nechal si mě ležet na zemi, když jsem tvou vinou upadla!" Naruto se začal smát, s ním i Sasuke. Dokonce i Adam se uculil, zřejmě to vyznělo víc vtipněji než mělo.
"Tak za prvé, zato že si nevyrostla, poděkuj rodičům, a zato že si nedávala pozor a narazila do mě, poděkuj svým očím. A teď už musím jít, mějte se…" otočil se k nám zády a byl odhodlaný udělat první krok, kdyby má ruka nenapřáhla.
Byl by to pěkný kapr, kdyby se bleskurychle neotočil a nezachytil dobře mířenou ránu. Držel mě za ruku pevně a přitáhl si mě blíž. Tentokrát nás dělila několika centimetrová vzdálenost a já nemohla popadnout dech.
"Tohle," ukázal na mou chycenou ruku "už nikdy nedělej." Zavrčel. Než mě však pustil, na dobrou chvíli se zahleděl na mé rty.
Hinata ke mně přicupitala a dotkla se mého ramene. "Nic si z toho nedělej, zlato, on je takový na každýho. Radši si ho nevšímej." A pak se najednou zděsila. "Pro Artemis teče ti krev ze rtu…" Rychle jsem se otřela do bílého rukávu. A vida, červená se vpila do mé košile. "Asi jsem se musela kousnout…au"
"Raději si to jdi zalepit…" utrousila ke mně poznámku Hinata a pak se podívala na svého přítele. "Naruto, musíme jít…." A než jsem stačila namítnout, že je to jen kapička, oba dva byli fuč.
Štítí se rozkousaného rtu?!


Večer jsem ležela na posteli a zírala do stropu. Co jsem mu udělala, že se chová takhle. Já se přeci o jeho záchranu neprosila?! Vlastně, co to kecám, prosila. Přála jsem si, aby mě buď dorazil nebo mi pomohl.
Ach, nejvíce mě však děsí ty jeho uhrančivě černé oči. A co hůř, představa, že dokáže měnit jejich barvu.
Paní Liv vypadala dnes velmi zděšeně, když viděla to, co mám v hlavě. Varovala mě, ať nevyhledávám toho, kdo mě zachránil. Je pravděpodobné, že to neudělal z dobré vůle, což mě dovádí k dalším dvěma myšlenkám.
Za prvé, Liv ví, o koho se jedná, a přes její varování mi nepomůže. Proč?
Za druhé, co Sasuke zamýšlí.
Měla bych jít zítra za ředitelem a říct mu o tom? Nebo mám raději počkat, jestli se něco náhodou nestane?
A když ne? Tak jsem jen padlá na hlavu. Přeci vždycky, když mi hrozilo nebezpečí, mé předtuchy nikdy nezapomněly varovat mě.
Můj mozek byl na rozhraní exploze. Za dvy dny toho bylo na mě příliš. Raději jsem se otočila na bok, zhasla lampičku a vydala se naproti spánku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama