2. Kapitola

22. února 2016 v 18:25 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Učebna jasnovidectví byla více než útulná. Místo lavice a židle se sedělo na nadýchaných polštářích, na kterých se dalo i ležet. Vysoké okenní tabule byly na východ, takže místnost měla dostatek slunečního svitu. Což mi víc než vyhovovalo. Jedinou nevýhodou se zdálo být těch devadesát schodů, který musí dotyčný vyjít, aby zde mohl šprtat.
Na hodině bylo pouhých sedm studentů, se mnou osm. Takže tímto darem zřejmě moc studentů nepřekypuje. Usadila jsem se vedle dívky s kulatými brýlemi, vypadala mile. Nicméně po minutě jejího zírání na můj obličej mi nepřišla tak milá. "To vypadám tak úžasně, že nevíš, kam jinam zírat?" můj nevrlý tón ji zaskočil, takže hned stočila hlavu zpátky ke svým věcem. "Promiň, jen, v životě jsem neviděla člověka z blízka." A je to tady. Prostě se liším od ostatních, toho se nikdy nezbavím. "Tak teď s ním budeš denně na jasnovidectví, budeš mít dost času poznat ho." Ironicky se na ní ušklíbnu a doufám, že už mi dá pokoj.
"Vážně? Dovolíš mi se s tebou kamarádit?" její dychtivost mě ohromí. To snad nemyslí doopravdy, že ne.
"NE." Najednou její obličej sklesl a já pocítila lítost. Vzpomínám si, že v mém světě, ve kterém jsem vyrůstala, jsem přivítala každou novou známost a nikdy jsem nebývala nepřátelská. Jedna má část mě nabádala, abych se ji omluvila. Nicméně ta druhá mě pokárala, že už nejsem jako dřív a především nedávám šanci. A tak jsem se od holčiny v brýlích odvrátila a vyčkávala příchodu profesorky.
Brada mi spadla někam ke kolenům. Čekala bych kohokoliv - malého, velkého, vrásčitého, tlustého či někoho s přísným ulízlým drdolem, ale rozhodně bych nečekala, že mou novou profesorkou bude překrásná žena s ebenovýmy vlasy sahajícími někam pod zadek a safírovýma očima, jejichž hloubka donutí sklopit cizí zrak k zemi. V hedvábných bílých šatech s průsvitnou vlečkou a širokými rukávy vypadala jako panenka. Nemluvě o její porcelánové pleti.
"Vítám Vás v hodině jasnovidectví," ach bože a ten melodický hlas se snadno zaryl hluboko do mé paměti. "než začneme chtěla bych požádat naší novou studentku, aby přistoupila blíž a představila se nám." Její vřelý úsměv mě zahřál u srdce. Zírala jsem na ní tak dlouho, dokud mě nepožádala znovu, abych přistoupila. Zatřásla jsem hlavou na probrání a nerada jsem ji poslechla. Ach, vždyť už o mě slyšeli na zahájení.
"No pojď blíž, já tě nekousnu." Dotkla se mého ramene a opět se usmála.
"Tak, pověz nám něco o sobě, Denis." Vybídla mě a všech sedm studentů nastražilo uši. Nadzvedla jsem obočí a nevinně pohnula rameny. "Co byste chtěla slyšet?"
Zasmála se. "Já? Já vím dost, ale určitě je něco s čím by ses chtěla podělit se svými novými spolužáky." Třeštila jsem na ní své zelené oči, protože mi právě došlo, že tahle žena vyloženě chce, abych vykřičela své emoce a ulevila si. "Nechci se o nic dělit, paní." Liv mě obejde kolem dokola a zamyšleně si mě prohlíží. Poté se obrátí čelem na třídu a rozhodí rukama. "Nuže, jestli tě mají mé hodiny něco naučit, tak je to především upřímnost. Vidět minulost či budoucnost nebývá nikdy sladkým medem, a tak si my, kteří oplýváme tímto darem, nesmíme dovolit nalhávat něco samy sobě. Abys mohla začít uvolňovat svou mysl, musíš ze sebe vypustit všechen ten vztek, co v sobě dusíš. A od toho jsme tady my, abychom ti pomohli." Raději jsem nic neříkala a přála si usadit se. Se svými problémy se vypořádám sama a nehodlám do toho zatahovat zbytek třídy.
Jakmile Liv pochopila, že ze mě nic nedostane, nařídila mi, abych se vrátila na své místo. Její tón byl pořád vlídný a schovívavý. Za to jsem jí byla vděčná, alespoň někdo nemusí zvyšovat hlasivky, aby si prosadil svou.
Během hodiny Liv nabádala každého, ať vyluští něco málo z magických run. Každý něco plácnul a byl pochválen. Nicméně když přišla řada na mě, neviděla jsem nic než runy. Liv mi radila, abych přivřela oči a soustředila mysl na runu, kterou jsem si vybrala. Prý by mi měla ukázat, co znamená. Bohužel nic nepřišlo. Ani když jsem se uklidnila, stále jsem měla před očima černo.
Liviin hlas mi zazněl v mysli. Z počátku jsem se lekla, ale velmi rychle jsem si zvykla. "Uvolni se a soustřeď se. Mysli na tu runu, představ si, co by mohla vyjadřovat. A hlavně dýchej." Nic. Nepřišlo vůbec nic.
"Na první hodinu sis vedla dobře." Nebyla jsem zvyklá na tahle chlácholivá slůvka, a tak jsem jednoduše ucukla pod jejím dotykem. "Dobře? Vždyť jsem ani nic nevyluštila. Pro mě to jsou jen neznámé znaky, kliky háky a nic víc. Nemusíte mě šetřit jen proto, že jsem tu prvně! V zajetí se mnou jednali stokrát hůř."
Liv se na mě smutně podívala. "Ale tady nejsi v zajetí, Denis Dawsonová. My tě nechceme trestat…" odmlčela se a nahlas si povzdychla. "Sbalte si věci a můžete odejít." Dá pokyn ostatním spolužákům a na mě se ještě podívá. "Vezmi si prosím k srdci, že kdykoliv budeš potřebovat s něčím pomoct, můžeš se na mě obrátit. Nezastihneš mě ale ve škole, musela bys přijít do Lesní Říše, do Forétegna."
"Do říše?" zeptám se natvrdle. Ona na mě vycení ty své perfektně bílé zuby. "Ovšem že, přeci elfka královského rodu nebude žít na školním pozemku." S těmito slovy opustila místnost a mě zanechala v úžasu před katedrou.
Elfka. Učí mě elfská čarodějka.

Je vůbec možné, aby se všechny mé dětské představy splnily? Aby všechny ty pověsti a báje byly skutečné? Právě jsem poznala první elfku vůbec a popravdě předčila všechna má očekávání. Proud myšlenek mě unášel tak důkladně, že jsem ztratila pojem o realitě. Ani jsem nepostřehla, že už dávno vycházím z učebny.
Prásk.
Au. Chytla jsem se za čelo. To už je dnes podruhé, co se za něj chytám.
"Ach pro Artemis, jsi v pohodě?" rozčepýřený blonďák se na mě zubil a svýma blankytnýma očima vyjadřoval, že ho to mrzí. Svraštila jsem své už dost bolavé čelo.
"Jo, vůbec mě nepřekvapuje, že mám dnes takovou smůlu. Co si to vůbec říkal, pro Artemis?"
Blonďák mi podal ruku, aby mě zvedl ze země. "Chápu, ty seš ta nová, která na sebe strhla všechnu pozornost," mezitím co jsme společně sbírali ze země jeho papíry, pokračoval. " Pro Artemis znamená něco jako, že se lekneme, nebo jsme překvapeni…uhm, nevzpomenu si, jak tomu říkáte vy …" nadzvednu obočí "lidi.." Pak se dnes poprvé zasměji a opět se plácnu do čela. "Jasně, ty myslíš - proboha….." zasměje se též. "Jo, to je ono. Tak zvláštní, abyste používali něco jako proboha…"
"Pověz, proč Artemis je lepší? Nebo vám snad bůh nic neříká?" V tuhle chvíli už jsme stáli a rozcházeli se po schodech dolů.
"Artemis je mým stvořitelem…. Vyznávám emoce jen vůči ní, bůh je příliš široký pojem, víš…"
"Aha. No tak snad se brzy vyznám v tomhle začarovaném kruhu." A usměju se. Blonďák se na mě chvíli zamyšleně díval a poté se zastavil, čímž zarazill i mě.
"Jsem Naruto…" a podá mi ruku. Na moment jsem se pozastavila, protože jsem si uvědomila, že tenhle sympatický a okouzlujicí blonďák mě donutil k prvnímu upřímnému úsměvu a k navázání nového vztahu. Jeho vřelost mě donutila opětovat mu gesto.
"Denis Dawson, ale to už jistě víš, dnes jsem středem pozornosti…" a nervózně jsem si mnula prsty.
"Těší mě, Denis Dawson. Já mám pozornost rád…" a rozutekl se jiným směrem . Byla jsem šokována jeho hyperaktivitou, tak jako jeho přátelským úsměvem. Zajímavý kluk.
****
V jídelně jsem si přišla jako na dovolené, spousta švédských stolů s jídlem od všeho druhu, od vajíček, ovoce, zeleniny, párků, fazolí, světlého-tmavého pečiva po palačinky, lívance, cereálie, jogurty, sýry, salámy a podobně. Nandala jsem si od všeho trochu, takže jsem musela jít s tácem nadvakrát. Což vyvolalo další vlnu spekulací o tom, kam to do sebe narvu. Víte, nejsem vybíravý člověk, ale když jste zvyklý řadu týdnů jíst suchý chleba a výjimečně dostat neokořeněné maso, tak váš žaludek si z takového množství jídla neumí vybrat. Což mě dovádí k závěru, že je lepší vzít si od každého něco a pak se podělit s ostatními u stolu, kteří mimochodem na mě koukali taky jak na blázna.
"Co? Neviděli jste holku přejídat se?"
"Přejídat se možná, ale tohle je obžerství…" Jardovi očividně nepřišlo normální, abych do sebe nacpala už třetí housku se sýrem a salámem, jeden ovocný jogurt a ke všemu to zapíjela colou a hrnkem kávy. "Mňam, to je dobrota….Lepší než ty blafy v nemocnici…"
"Ehm, Denis, zlato, jsem ráda, že ti chutná, ale stále máš scvrklý žaludek a neměla bys to tolik přehánět. Není to dobré…" Bára se svým krajíčkem chleba vypadala oproti mě tak žensky. Až mi to sousto v puse přestalo chutnat a zkrátka jsem ho vyplivnula do ubrousku.
"Nechci tě neustále kritizovat ale…" skočila jsem ji do řeči, "tak to nedělej!"
Raději se napila svého šálku kávy.
V jídelně se to začalo hemžit studenty z vyšších ročníků. Všichni na nás zírali a když už ne zírali, tak se nenápadně podívali. Proč jsem jediná, komu to vadí?
"Všichni na nás čumí."
"Jsme místní atrakce, tak toho aspoň využijme." Nevěděla jsem, zda to Adam myslí vážně, každopádně Jardovi se ten nápad zamlouval. Hned se totiž před Bárou začali bavit o místních holkách a jak je nalákají na jejich historky, které zažili v Aréně Smrti. Nešlo nepovšimnout si, jak se Bářiny modré oči zaleskly slzami. Trhalo mi srdce, když jsem si představila, jakou bolest musí cítit, když její přítel/ex diskutuje o jiných. Škoda jen, že byla tak slabá, aby se mu bránila.
"Zavři zobák, Adame!" podíval se na mě šokovaně. "A nezírej tak, že ti to není trapný takhle mluvit před holkou, s kterou si prožil několik let! Hlavně, že v noci se ti hodí jako hračka do postele." Bára na mě valila oči a zapomněla žvýkat. Ale nestačila jsem mu dovynadat, protože mě přerušil čísi hlas.
"Ehm, ehm..vskutku romantické, nicméně na tohle budete mít čas později." Ten pištivý tón mě varoval předem, že až se za ním otočím, spatřím místní populární holku. A jakbysmet.
Přede mnou stála celkem dokonalá blondýna s modří v očích jako oceán. Za ní postávaly další dvě holky. Jedna měla černé vlnité vlasy po pas dlouhé a ta druhá dávala přednost zrzavému mikádu. Co se jim muselo nechat byla jejich krása, která z nich sršela. Bylo na nich něco jiného než na ostatních, vlastně bych je na první pohled mohla srovnávat s paní Liv, dokonce i s Narutem.
Něco chtějí, jinak by nepřišly. Takže jsem na ně hodila otrávený výraz a nadzvedla obočí.
"Mé jméno je Naomi Wayttová. Určitě už si slyšela, že jsem dcerou velmi uznávaného mistra Fugukiho, který zasedá v Radě. Ty za mnou jsou Alice a Nana, a ty seš…"
"Nikdo, kdo tě nemusí zajímat." A co nejvřeleji se na ní usměji. Uchechtla se.
"Jsi drzá, Dawsonová. Každopádně to řeknu jen jednou. Buď se přidáš k nám a budeš velmi oblíbená, nebo odmítneš a staneš se vyvrhelem."
Zasmála jsem se a popadla se na břicho. "Páni, seš dobrá, Naomi! Nelišíš se nijak od holek z mý bývalý školy. Krásná, ale tak naivní." Najednou se v jídelně začalo šuškat a všichni vyčkávali, co ze mě vypadne dál. "Řekni, jakou hrozbou pro tebe jsem, že mi nabízíš obědvat u tvého stolu?" jídelnou se rozezněl smích studentů, sedící poblíž nás. Přesně touhle situací jsem si už kdysi prošla a nadšeně přikývla. Tentokrát jsem to nehodlala zpackat. Naomi je podle všeho velmi populární dívka a zřejmě dostala podnět k tomu, aby se mou přítomností cítila ohrožená. Jinak bych ji nestála ani za pohled.
Na čele ji vyskočila vráska, zřejmě to nečekala.
"Musím uznat, že hloupá nejsi, jiné holky by po takové příležitosti skočily bez váhání a ani by je nezajímal důvod jejich přijetí." Opřela se dlaněmi o můj stůl a mě se naskytl bujný výhled do jejího výstřihu. "Každopádně líbí se mi tvůj styl, upravila sis uniformu aniž bys dostala svolení, toho si cením. Během prvního dne si na sebe strhla veškerou pozornost a to se mě včelí královně opravdu nelíbí. Takže buď se přidáš k nám a zapomeneš na své přátelé, nebo .." tentokrát jsem si stoupla. Byla jen o pět centimetrů vyšší než já, takže takový rozdíl mezi námi nebyl.
"Nikdy už nezmiňuj mé přátelé, rozumíš?"
"Denis, nech to plavat." Ozval od stolu Jarda.
"Jó, poslechni svého kamarádíčka." Zahihňala se ta zrzka.
"Ticho, Nano!" uzemnila ji Naomi. "Tak hele, upřímně si myslím, že by ses k nám hodila, v partě je nás mnohem víc a každý z nás má ojedinělé schopnosti. Byla bys výborným posledním dílem skládačky."
Vážně by mě zajímalo, proč si tohle myslí. Není na mě nic výjimečného. Nejdříve na mě vytáhne uniformu, kterou má též upravenou a soudím, že ona se zbytkem partičky si smí nosit, co chtějí, a teď tady mluví o mých schopnostech. Každopádně ne díky, nehodlám se podřizovat něčím rozkazům. A už vůbec ne blondýně.
"Poslyš, Naomi, cítím z tebe moc a vliv, a těší mě, že si myslíš, že bych zapadla do tvé geniální partičky, nicméně nemám zájem. A už vůbec nechci ztrácet čas se Sněhurkou." Tím jsem se posadila zpátky na židli a vyčkávala, co přijde.
V jídelně bylo příliš velké ticho a zřejmě čekali na zázrak jako já.
"Řekla sis o to." Zašeptala.
A vylila mi zbytek coly do jídla. Adam s Bárou se zasmáli, zřejmě doufali v něco víc. A kdo by taky ne, vždyť její papá je velký mistr, ha jako kdyby mě to zajímalo.
Každopádně má intuice mě varovala. Je dost možný, že jsem si právě zavařila na problému.
Beze slova jsem zvedla tác s jídlem , abych ho odnesla. Byla jsem tak zažraná do země, že se to prostě muselo stát. Vždyť dnes je to u mě na denním pořádku.
A že to byl tvrdý náraz. Spadla jsem na zem i s tácem. Jídelnou se ozval další chechot. Ach bože, na mě tenhle Institut nikdy nezapomene.
První, čeho jsem si všimla, byly boty. Později jsem zabloudila ke kalhotům a k bílé průsvitné košili, nakonec se moje oči zabodly do černě. Důvodem mého spadnutí byl On, ten kluk, který na mě zíral po zahájení na té chodbě. Tyčil se nade mnou jako bůh a k mé smůle i tak vypadal. Havraní rozčepýřené vlasy mu padaly do obličeje a jeho mužské rysy ve mně vyvolávaly euforii. Pod průsvitnou košilí se skrývaly vyrýsované svaly, které by stály za hřích.
Polilo mě horko.
"Neumíš dávat pozor, mrně?" po tomhle oslovení mě obrázek boha rychle přešel a vystřídal ho arogantní frajírek. Rychle jsem se zvedla a oprášila ze sebe zbytky jídla.
"Sorry, blbý den."
"To bych prosil." A odkráčel si jak namachrovaný páv. Překvapivě se usadil k Naomi ke stolu. Výborně. Vrána k vráně sedá. Aspoň mají, co rozebírat.
Nicméně pocit z něj mi nebyl ani příjemný ani nepříjemný. A ty jeho proklatě černé oči... nikdy v životě jsem nepotkala nikoho s takovou hloubkou a vervou, možná jen paní Liv, nicméně ani tu bych nemohla srovnávat s ním.
Tác jsem nechala na zemi a lhostejným krokem jsem vyrazila ven na vzduch. Rozdýchávala jsem se. Je dost možný, že egoistických republikánů tu bude víc.
Usadila jsem se na schody a vyčkávala až se Bára uráčí přijít, aby mě dovedla na náš pokoj.

"Nepřišlo ti to zvláštní? Myslím ten rozhovor s Naomi…" prohodila Bára cestou na kolej.
"Ani ne, typická královna školy, má strach z nové tváře…"
"Vždyť se taky tak nazvala včelí královnou," zasmály jsme se obě dvě. "nicméně jak může vědět o tvých schopnostech, nikdo kromě nás neví, čeho jsi schopná. Tak proč tě vermomocně potřebuje ve svém spolku."
"Jestli ti dělá starosti, že by nás rozdělila, tak si je děláš zbytečně. Nemám zájem o její přízeň, skončila bych jako její poskok."
"Denis, tys necítila tu mocnou auru kolem nich? To samé vycházelo z toho fešáka, do kterého si narazila…" další úšklebek.
"Cítila, jak to s tím souvisí?" Bára se zastaví přímo naproti mně a chytne mě za ramena.
"To samé srší z tebe!"
V tu samou chvíli jsme došly před kolej. Byla to budova vzdálená necelých pět set metrů od Hlavní.
Uvnitř byla jedna společenská místnost s gaučem a křesly, vzadu se nacházela kuchyňka s ledničkou a kávovarem, a z hlavní chodby vedlo točité schodiště minimálně se třemi patry. Naše dveře od pokoje se nacházely ve druhém poschodí s číslem patnáct. Díky bohu, že jsme nedostaly žádné magické číslo.
Když otevřela, moje první reakce vypadala uspokojeně, obzvlášť když jsem si všimla, že v pravým i v levým rohu se nacházejí další dveře. Otevřela jsem ty nalevo a spatřila bílou koupelnu se sprchovým koutem a dvěma umyvadly, nechyběla ani pračka. Po spatření jedné postele v místnosti uprostřed bylo jednoduché odhadnout, co se skrývá za těmi druhými dveřmi.
Voalá.
Sice menší ale zato útulnější pokojíček s jedním dvoukřídlým oknem, psacím stolem a jednou skříní a postelí. U postele byl noční stolek s lampičkou a na něm budík. Ha, někdo si ten dnešní příchod vzal příliš osobně.
"Vyhovuje?" má spolubydlící se opírala o futra a čekala na odpověď. "Naprosto."
"Chtěla jsem ti nechat ten větší, ale říkala jsem si, že tady vzadu budeš mít víc soukromí."
"Ne, to je v pořádku. Moc se mi líbí." A posadím se na postel.
"Ještě něco tady chybí," a s těmihle slovy odejde, ale po chvíli se vrátí se zakrytou vysokou věcí.
Strhne bílé prostěradlo a já si zakryju obličej. "Předpokládala jsem tvou reakci, každopádně si myslím, že by ses do zrcadla měla dívat častěji."
"Ach, vždyť víš, že se toho pohledu děsím. Odnes ho pryč. Ten pokoj byl hezčí bez něj." A zarazím hlavu do polštáře.
"A jak by ses prosím tě chtěla parádit na hodiny, divím se, že se ti to dnes povedlo." Věděla jsem, že si dělá srandu, každopádně jsem ji na to nechtěla říct nic jiného než obyčejné hm.
"No tak, Denis, proč se toho tak děsíš."
Skrz polštář jsem zamlulala pár slov. "Protože už to nejsem já."
Bára se zasmála a pohladila mě po zádech. "Ovšem že jsi a až nabereš síly, budeš ještě krásnější než si teď."
Poté mě zanechala v pokoji samotnou. Zůstala jsem tu jen já a zrcadlo.
****
Když se setmělo, rozhodla jsem se, že se na sebe přeci jen podívám. Neviděla jsem se od doby, co mě zajali. Absolutně jsem neměla představu o tom, jak asi vypadám. Obávala jsem se toho, co spatřím. Co když se nepoznám?
Vyslékla jsem se z županu, a tak, jak mě stvořil bůh, jsem si stoupla před zrcadlo. Dívala jsem se na špičky prstů, ale ani ne po chvíli jsem spatřila v odraze svůj zděšený výraz.
Krátké, čokoládové kadeře mi sahaly po krk a kroutily se na všechny strany. Propadlým tvářím chyběla růžová barva, a tak nebylo divu, že mé zelené oči se zdály příliš velké. Naštěstí je lemovaly husté černé řasy, takže jsem nevypadala nejhůř. Ďolíček ve tváři mi zůstal, to mě uspokojilo, byl to jeden z mých typických rysů.
Horší to bylo s mým tělem. Nejen lícní, ale i kliční kosti mi vylejzaly, moje vyrýsované břicho za posledních pár týdnů zavřených v nemocnici zchudlo. A moje vypracované nohy by se daly nazvat brkačky. Kdyby zavál silný vítr, odfoukl by mě. Z holky, která bojovala v gladiátorských hrách denně o život, nezbylo nic. Jsem vážně dost hubená, nedivím se, že mě Bára pokárala s tím přejídáním.
Kromě téhle extrémní štíhlosti se mi na těle vyskytovaly tenké jizvy, nejvíce však na zádech. Díky bohu za zázračné masti, které mi většinu zranění uzdravily. Jinak vám garantuji, že už bych se nemohla vysvléknout. Zezadu na krku se mi pyšnilo tetování, které jsem si nechala vytetovat v zajetí. Byla to holubice v koruně stromu a kousek pod ní se drobným tahem schovávaly moje Sai dýky.
Rukama jsem si přejela od prsou k bokům a zasyčela bolestí. Stále cítím ostří zabodnuté hluboko ve mě, i přes to že mi ho doktoři vyndali a ránu mi zašili. Sundala jsem si obvaz a spatřila dvanáct stehů. Rána se pořád červenala. Ještě chvíli potrvá než se uzdravím úplně.
Aniž bych chtěla, zasáhl mě proud myšlenek.
Machado, pán, jenž mě vlastnil, chtěl dokončit smrtící úder a jednou provždy mě zlikvidovat. Přivřela jsem oči, už tak z mého zraněného boku vytékalo příliš tmavé krve, nebyla šance na mou záchranu. Je konec.
Úder nenastal. Otevřela jsem oči a mlhavě spatřila, jak Machadovo hrudí projíždí katana. Poté na pokraji smrti spatřím muže s červenýma očima. Díval se bez náznaku emocí na mé ošklivě zřízené tělo. Těsně před upadnutím do kómatu mi výhled zaclonila neznámá žena.
Najednou se nacházím v jídelně v Institutu a v myšlenkách mě pronásledují ty červené oči. Když v tom do mě upřed pohled ten mladík, do kterého jsem narazila.


"Proboha, co to bylo…" zašeptám sama pro sebe, vzápětí jsem spatřila stín v odrazu světla, otočila jsem se k oknu a zostřila jen rychlé mihnutí.
Rychle jsem přes sebe přehodila župan a otevřela okno. Vyhlédla jsem ven, ale nikoho jsem neviděla. Zakroutila jsem hlavou asi proto, že jsem paranoidní.
Raději jsem zavřela okno a zatáhla závěsy. Těsně než jsem si ulehla do postele, šla jsem popřát dobrou noc mé milované spolubydlící.
Usínala jsem s myšlenkami na onoho muže, který mě zachránil. A nemohla jsem se zbavit pocitu, že ten mladík z jídelny je mu víc než podobný. Až na ty oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama