1. Kapitola

20. února 2016 v 22:23 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Kapitola První

Říká se, že fantazie je prostředníkem k nekonečnosti. My, lidé, často sníme a vytváříme si imaginární svět, ve kterém jsme hlavní hrdinové, zbohatlíci, nesmrtelní či dokonce obyčejní. I já jsem měla takovou bujnou představu o tom, jak by měl vypadat perfektní život náctileté dívky. Chodívala jsem na prestižní gymnázium v Praze a kamarádila se s dívkami z vyšších vrstev. Matně už si vybavuji, jak jsem toužila po jejich šatníku, po jejich nejnovějších outfitech nebo po jejich kráse. Vždycky jsem si říkávala, že nejsem k zahození, ale bohužel to v té době nestačilo. Ten, kdo neměl peníze na rozhazování, nebyl nikdo.
Nicméně jako já jsem záviděla jejich bohatství, tak ony záviděly mou svobodu a klidný život. Možná proto mě přijaly mezi sebe a staly se z nás kamarádky. Mohla jsem se od nich učit tak, jako ony se učily ode mě. Přesto jsem v hloubi duši cítila, že se liším od všech svých spolužáků. Říkávala jsem si, že nejsem normální, pokud věřím, že existuje něco nadpřirozeného ve Vesmíru. Pamatuji si, že když jsem se zmínila ve třídě, že věřím na duchy, byla jsem terčem posměchu celý měsíc. Kluci si ze mě utahovali, ať nečtu ty fantazy magory knížky a především ať nekoukám na seriály o upírech. Mé nadšení do scifi světa nikdo nesdílel a mé krásné kamarádky o tom nechtěly slyšet.
A tak jsem častokrát utíkala do své nekonečné fantazie, ve které jsem si vytvářela svůj vlastní svět plný elfů, čarodejnic a bájných bytostí. Sedávala jsem u počítače přesně tak, jako sedím dnes, a psala jsem si vlastní vymyšlené povídky, s tím rozdílem, že toto jsou skutečné deníky z mého života. A já se chci s Vámi o ně podělit.


Vůbec se mi nelíbí, že tu vážně stojím! Jak mě mohli přesvědčit k něčemu tak stupidnímu, jako je chození do školy?! Ach, vážně, kdyby nebylo mých třech přátel asi bych přistoupila na druhou variantu, a to konkrétně na vymazání vzpomínek a vrácení domů k rodině.
Ale né, ono totiž prožít šest měsíců v těžkých podmínkách nestačí, my přeci musíme dokončit to, pro co nás zajali.
" K čertu s vámi!" zakleju dost nahlas a kopnu do nejbližšího kamínku, který se odrazí od lesklé železné brány zabudované v tlusté cihlové zdi. Odhaduju, že výška je přibližně deset metrů, zřejmě nestrpí noční útěky z internátu. Každopádně pochybuji, že pouhá výška několikakilometrového obvodu této školy zabrání nepříteli ke vstupu do areálu.
Vzala jsem kámen o velikosti mé dlaně a mrštila s ním o mříž brány. A jak jsem předpokládala, znovu se odrazil pod lehkým zábleskem žlutého světla a praštil mě do čela. "Do hajzlu už." Zařvu a chytnu se za bolavé místo. Takže škola přesněji Institut Pentagramus má neviditelnou bariéru pro nezvané hosty. Tak doufám, že jsem zvaná, jinak skončím na opačné straně.
Ačkoliv přešlapuju z místa na místo v těch nepohodlných školních střevíčkách, říkám si, jestli by nebylo lepší hodit si to teď hned. Můj žaludek je na vodě a s každou prodlouženou sekundou se asi pozvracím. Proč na mě nepočkali a nevzali mě sebou? Stačilo jen vydržet, dokud se nepohádám s doktorem a pak jsme mohli vyrazit jak čtyřčlenný tým. Teď budu muset čelit zraku všech přítomných úplně sama, protože jdu pozdě.
V kapse od kožené bundičky, která mimochodem nepatří ke školní uniformě, mi zapípal můj nový telefon. Jak zvláštní držet po tolika měsících něco jako elektronika. No vážně, ono totiž když do vás šest měsíců hustí, jak se máte bránit a ohánět mečem, či vydržet několik dní bez jídla, nebo hůř někoho zabít na rozkaz vašeho velitele, tak si ani nevzpomenete postrádat něco jako je mobil, televize nebo kabelka od LV, vaší jedinou prioritou je dožít se dalšího dne. Nicméně teď ho opět držím v ruce a snažím se vybavit, kde najdu tlačítko na odeslání sms. Bára, má přítelkyně, mě už nahání, že všichni na mě čekají. Paráda! Celá žhavá upoutat na sebe pozornost hned první den.
UŽ JDU. Potlesk, prosím. Právě jsem odeslala svou první sms a přišlo mi doručení o potvrzení přijaté zprávy.
A tak v černých lodičkách a děrovaných silonkách, v modré kostkované sukýnce, v bílé košili s modrou kravatou a černé kožené bundičce dělám první krok a brána se mi vřele otevírá. Vcházím do Institutu a spatřuji obrovský areál, na který by se vešly tři fotbalové stadiony Camp Nou, Barcelona. Sice nerada musím uznat, že ředitel Institutu, Taliesin Twardovski, opravdu nepřeháněl, když tvrdil, že jeho škola je největší na tomhle světě.
Pozemek mě natolik ohromil, že jsem byla víc znechucená než před chvíli. Raději bych si prohlédla školu, ve které teď budu žít, než dojít na to zahájení. Všude kolem mě se tyčily budovy gotického, ale i románského stylu, trávník se čerstvě zelenal a jakýmkoliv směrem se vyskytovaly cesty z dlažebních kostek.
Ušla jsem pár metrů a rozhlédla se kolem dokola. Víte, nevýhodou toho, že jsem nešla s přáteli, byla ta, že všechny budovy se tvářily jako Hlavní. Tam se totiž konalo Zahájení Dne. Když mi přilítla další sms od Báry, pochopila jsem, že pozdní příchod se změnil na ultra mega pozdní příchod. To už nemyslíš vážně, viď. Ředitel netrpělivě ťuká prsty o stůl! Vykašlala jsem se na odepisování a rozběhla se směrem k budovám, které stály blíž u sebe. Po cestě jsem několikrát zakopla, protože ty zpropadené podpatky mi bránily ve výkonu. Chvílemi jsem bloudila v blízkosti fontán a když jsem spatřila tři stejné budovy vedle sebe, které se lišily nepatrným detailem jako je nápis, došlo mi, že ta prostřední bude určitě hlavní! Doběhla jsem dovnitř a nekoukajíc na magický prostor kolem jsem se se vydala napravo.
Špatně. Došla jsem ke zdi, která dál nevedla.
Rozběhla jsem se na opačnou stranu, proběhla kolem pár zavřených dveří a na konci této chodby jsem zahnula doleva a spatřila dva namakané chlapi s výrazem drsňáka. Upravila jsem si sukni a už pomalým krokem jsem se vydala jejich směrem. Za dveřmi jsem slyšela hluk, takže bylo jasný, že hlavní sál je přímo za těmi opálenými chlapíky. Oba dva měli na sobě kladenou nešitou sukni z bavlny, přes to zlatavé brnění, jejich hruď byla holá a pouhé zlaté popruhy jim zakrývaly jejich svalnatá prsa. V levé ruce drželi oštěp a druhou nechali volně viset podél těla. Za opaskem byla skrytá mačeta. Typla bych je na dávné egyptské stráže, alespoň jejich oděvy tak vypadaly.
Jakmile jsem se zastavila těsně před nimi, připadala jsem si jak Alenka v říši divů, která se setkala s obry. Byla jsem tak drobná oproti nim, že jsem se zmohla jen na nevinné zazubení. "Jdete pozdě." Jeden ze stráží na mě promluvil přísným a tvrdým hlasem. Což mě akorát tak nakrklo. Co mi má nějaká stráž připomínat hodiny, sakra. Jako kdybych to nevěděla sama, že asi dostanu vynadáno.
"Možná proto, že rozeznat hlavní budovu z dalších dvaceti, je pro někoho jako jsem já velmi obtížné." Odsekla jsem a dala najevo, že jsem tu prvně. Strážova tvář se ani nehnula, namísto toho se oba dva chopili kliky na dvoukřídlích dveří a otevřeli mi prostor do magické školy, magického místa. Ačkoliv můj udivený výraz chtěl protestovat, dokázala jsem si zachovat tvrdou a chladnou tvář. I ve chvíli, kdy se zrak přítomných stočil mým směrem.
***
Jeden, druhý, třetí krok vpřed. Hluboký výdech a nádech. No tak, Denis, to zvládneš. Jen ať se podívají! Nepřišla si kvůli vytváření nových pout, může ti být úplně jedno, co si kdo o tobě myslí.
Rychlým pohledem jsem sjela po celém sále, chvíli jsem se rozhlížela, kde sedí mí přátelé a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem je našla úplně na druhým konci v blízkosti učitelských stolů. Takže ke všemu musím projít skrz celou halu až ke svému místu. Bezva, tak aby si mě mohli přítomní lépe prohlédnout, vykročila jsem ladnou chůzí prostředkem uličky. Hlavu jsem měla vztyčenou tak, abych dala všem jasně najevo, že nejsem jen tak někdo. Někdo by mohl říct, že sebejistějším krokem bych jít už nedokázala.
Při chůzi jsem cítila zraky studentů na svých zádech. Některé byly přátelské a zvídavé, ale i negativní. Studenti, oblečení v uniformách, seděli převážně po pěti u jednoho stolu, sem tam se ale objevil stůl s větším počtem. Co jsem si vlastně představovala? Čekala jsem, že snad spatřím obludy a různá bájná stvoření? Neboť nechápu, proč se vůbec divím, že všichni vypadají tak normálně, lépe řečeno tak lidsky. V zajetí jsem se setkávala s různými bytostmi, ale jen málokdo vypadal jako člověk. Zde v Institutu byli všichni podobní lidem. A po uznalém hvízdání od chlapců jsem usoudila, že i typické klučičí chování je zde naprosto stejné. Dělala jsem, že to neslyším. Jejich uchýlácké řeči na můj sexy zadeček mě vážně nebavily. A co hůř, dali zdějším děvčatům podnět k opovržení. Heh, ani ženská žárlivost a malichernost není jiná než mezi lidmi.
Neunikla mi reakce od pěti děvčat kolem kterých jsem právě prošla. "Porušuje pravidla! Nemá uniformu." "Ale má, jen si ji upravila!" "To se smí?" Můj pravý koutek se nadzvedl někam nad mraky, koukám, že moje vylepšená uniforma bude týdenním tématem. Jakmile jsem došla na druhou stranu sálu, ředitel se zvednul ze židle a dal pokyn studentům, aby se ztišili.
Ticho. Vskutku báječné, jak umí poslouchat.
Ředitel přistoupil blíž a ukázal rukou, abych se posadila ke svým přátelům. "Řekněme, že pro dnešek budeme přehlížet Váš pozdní příchod, slečno Dawsonová. Prosím, posaďte se." Mírně jsem naklonila hlavu v šoku, že jsem očekávala většího sprďana, nicméně bych měla být ráda, že to dopadlo takhle.
Mlčky jsem se posadila na prázdnou židli vedle Báry.

"Prasklé péro v budíku?" na Jardovu poznámku jsem zareagovala nechápavým výrazem. "Jinak si nedokážu vysvětlit, že přijdeš o celých padesát devět minut pozdě." A pobaveně se zasmál.
"Kdybyste mě nenechali včera na tom mizerným lůžku a vzali mě sebou, nemusela jsem dnes bloudit a byla bych tu včas! Ne, vy jste mě raději nechali pod kudlou doktora! Víte, jak mi bylo nepříjemný poslouchat ty jeho žvásty, jak mám být na sebe opatrná. Neustále jsem poslouchala kecy, že jsem utrpěla vážná zranění." Naše kamarádka nás nenechala pokračovat v rozhovoru: "Můžete být laskavě zticha? Ty," podívá se na mě. "přijdeš pozdě a ty" stočí zrak na Jardu. "nech si hloupé připomínky na večer. Slovo má ředitel!" a odvrátila se od nás.
"Ty to zahájení bereš příliš vážně, Báro. Beztak se nikdy nestaneš mocnou čarodějkou jako je ředitel." To je Adam, čtvrtý člen našeho týmu, než nás zajali, byl to Bářin přítel, bohužel od těch hrůzných zážitcích to přestalo mezi nimi fungovat. Moc dobře věděl, čím Báru zranit a bohužel toho využíval příliš často. Co já vím, tak od naší záchrany si Bára dala za cíl, že už nikdy a nikdo ji nezničí, což byl důvod k tomu, aby zůstala v tomhle světě a zesílela.
Na jeho nechutnou poznámku nereagovala a dělala, že to neslyšela. Nicméně já měla chuť mu jednu vlepit. Už to trvá příliš dlouho na to, abych to přehlížela. Obzvlášť když vím, že ji přes noc využívá k uspokojení. Než jsem stihla cokoliv říct, zasloužila jsem si kopanec do holeně od Jardy. Naštvaně jsem se na něj podívala a on mi naznačil, ať nic nevyvádím. Protočila jsem panenky a začala vnímat ředitelova slova.
"Jak jistě víte, před pár týdny jsme zachránili nevinné z otroctví, byla to těžká záchranná mise, ve které přišlo mnoho republikánů o život. Ti, co přežili, se vrátili ke svým rodinám a dostali od státu odškodné." Na chvíli se odmlčel. Upravil si svůj dlouhý vous.
"Nicméně všichni už jste slyšeli, že se mezi zotročenými objevili čtyři lidé." Hlasy stůdentů se zvýšily a jejich zraky spočinuly na našem stolu.
Ředitel pokračoval. "Tito výjimeční lidé si zaslouží začít nový život. A já pevně doufám, že náš Institut Pentagramus je vřele přivítá a pomůže jim aklimatizovat se. Ode dneška to jsou vaši spolužáci, vaše krev a nová rodina. Chovejte se k nim s úctou a oni vám to oplatí, zavrhněte je a oni zavrhnou vás. A teď prosím, povstaňte a přivítejte je." Sborově nás pozdravili a mě se zvedl žaludek. Přeci ředitel nemůže nutit nikoho, aby nás měl rád. Bohužel moji tři přátelé se postavili, Báře stekla slza radosti a celý sál si vzájemně zatleskal. No bylo mi vážně auvej, kort když jsem jediná seděla a tvářila se naštvaně. Ředitel mi věnoval nechápavý výraz a pokynul mi hlavou, abych se zvedla. Z donucení jsem tak učinila a začala znechuceně tleskat. V tom mě Bára objala a já kroutila očima. Udělala jsem to jen proto, aby mi už dali pokoj.
Když jsme se usadili, ředitel mektal něco o tom, aby se nám tu líbilo, a doufá, že si tu vytvoříme přátelská pouta, která vydrží až do konce našeho života. Bohužel z některých přítomných studentů jsem spíše cítila faleš než jistotu, takže jedině, v co jsem doufala já, bylo, abych nepřišla s někým do křížku. Ještě se neumím zcela ovládat a nerada bych tu způsobila jatka.
Bára i Jarda si vyměňovali spokejené pohledy, zatímco já s Adamem jsme mlčky seděli a jen se rozhlíželi kolem sebe. Ve chvíli, kdy ředitel pokynul pidimužíkovi jménem Tykvar, aby nám podal náš rozvrh hodin, jsem zbystřila.
Do rukou se mi dostal rozvrh především týkající se bojového umění a jasnovidectví. Přemítala jsem si v hlavě, kdy jsem se zmínila, že mám dar předvídání budoucnosti, a tak jsem zapátrala o pár týdnů zpět a vybavila si rozhovor s ředitelem v nemocnici, chvíli potom co mi operovali poraněný bok. "Ovšem, slíbil mi, že se naučím ovládat svou pasivní moc." Zašeptala jsem spíše pro sebe, ale Adamův obličej se odvrátil od jeho rozvrhu. "Ukaž, co tam máš ty." Na čele mi naskočily vrásky. "Snad máme stejný?!!" Bára se zasmála mému naivnímu myšlení. "Ale prosím tě, proč bychom měli mít stejný rozvrh, když se každý z nás zaměřuje na něco jiného?" A tak jsme se podívali na naše rozvrhy. K mé smůle jsme měli každý jiný kromě Adama. Ten se totiž víceméně stotožňoval s mým až na to jasnovidectví. "Jedinou společnou hodinu máme Dějiny, no aspoň si od sebe odpočneme." Konstantoval situaci Jarda.
Zaplál mnou vztek. Po tom všem, čím jsme si prošli, nejsou schopní zařídit, abychom byli na více hodinách spolu? Vážně ode mě chtějí odtrhnout jediné mé přátelé? Vždyť jsme na sobě závislí, posledních šest měsíců jsme bojovali jeden pro druhého a vzájemně se drželi při životě. Přeci nás nemůžou rozdělit na hodiny.
Bára vycítila mé obavy a chytla mě něžně za ruku. Usmála se. "To zvládneme, Denis. Věř mi." Podívala jsem se na ní a byla naštvaná ještě víc. Ta její milost mě vážně začala štvát. Nebaví mě, že ona je v sedmém nebi a já se cítím jak v pekle. Odtrhla jsem od ní ruku a zmuchlala rozvrh do malé kuličky. Poté jsem se ironicky usmála a zvedala se ze židle. Právě v tu chvíli jsme všichni dostali propustku ze sálu.
Mačkala jsem se v davu nových tváří, abych se dostala ze sálu ven. Vážně do mě nemuseli strkat, stačilo jednoduše říct: uhni krávo. Bylo by to lepší než tvrdé strkance do ramene. Musela jsem se ovládat, abych nezačala na všechny křičet. Díky bohu, že tlačenice za chvíli skončila a já se ocitla na té chodbě, kde předtím stály stráže.
Když se studenti rozešli ke svým třídám, zůstala jsem na chodbě chvíli sama, aspoň do té doby než za mnou přišli přátelé. Všichni čtyři jsme jen přešlapovali na místě, dokud Bára mírně nezavelila, abychom se vydali ke svým učebnám. Skřížila jsem si ruce na prsou, abych dala najevo svůj nesouhlas. "No tak, když se tomu budeš bránit, bude to horší. Hele," vytáhla můj zmuchlaný rozvrch a rozbalila ho. "teď máš mít hodinu jasnovidectví ve třetím patře, třída B, vyučuje jí paní Liv Vanderpump. Jestli chceš doprovodím tě a cestou ti ukážu jídelnu, ve které se sejdeme při obědě."
"Uhm." Spíše jsem zabručela než souhlasila, ale i tak radostně vypískla a znovu mě objala. Vidět ji po těch dlouhých měsísích takhle šťastnou mě totiž nenechalo dlouho chladnou.
"Fajn, ale nemysli si, že se hodlám s někým kamarádit. Stačíte mi vy tři…." Jarda mi stisknul rameno na důkaz, že to má stejně jak já. Adam mi pokývnul na souhlas a Bára se mi zahákla za ruku.
Než jsme vyšli, zmocnil se mi divný pocit, že se na nás někdo dívá. Proto jsem se otočila za sebe a spatřila vysokého kluka v bílé průsvitné košili, jak si mě zaujatě prohlíží. Na nepatrnou chvilku jsem se ocitla v jiném světě. Nevím, zdali to bylo těma uhlově černýma očima, nebo výplodem mé fantazie. Každopádně ve vteřině nebylo po něm ani památky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama