Únor 2016

2. Kapitola

22. února 2016 v 18:25 Zajetí, 1. deník D.Dawson
Učebna jasnovidectví byla více než útulná. Místo lavice a židle se sedělo na nadýchaných polštářích, na kterých se dalo i ležet. Vysoké okenní tabule byly na východ, takže místnost měla dostatek slunečního svitu. Což mi víc než vyhovovalo. Jedinou nevýhodou se zdálo být těch devadesát schodů, který musí dotyčný vyjít, aby zde mohl šprtat.
Na hodině bylo pouhých sedm studentů, se mnou osm. Takže tímto darem zřejmě moc studentů nepřekypuje. Usadila jsem se vedle dívky s kulatými brýlemi, vypadala mile. Nicméně po minutě jejího zírání na můj obličej mi nepřišla tak milá. "To vypadám tak úžasně, že nevíš, kam jinam zírat?" můj nevrlý tón ji zaskočil, takže hned stočila hlavu zpátky ke svým věcem. "Promiň, jen, v životě jsem neviděla člověka z blízka." A je to tady. Prostě se liším od ostatních, toho se nikdy nezbavím. "Tak teď s ním budeš denně na jasnovidectví, budeš mít dost času poznat ho." Ironicky se na ní ušklíbnu a doufám, že už mi dá pokoj.
"Vážně? Dovolíš mi se s tebou kamarádit?" její dychtivost mě ohromí. To snad nemyslí doopravdy, že ne.
"NE." Najednou její obličej sklesl a já pocítila lítost. Vzpomínám si, že v mém světě, ve kterém jsem vyrůstala, jsem přivítala každou novou známost a nikdy jsem nebývala nepřátelská. Jedna má část mě nabádala, abych se ji omluvila. Nicméně ta druhá mě pokárala, že už nejsem jako dřív a především nedávám šanci. A tak jsem se od holčiny v brýlích odvrátila a vyčkávala příchodu profesorky.
Brada mi spadla někam ke kolenům. Čekala bych kohokoliv - malého, velkého, vrásčitého, tlustého či někoho s přísným ulízlým drdolem, ale rozhodně bych nečekala, že mou novou profesorkou bude překrásná žena s ebenovýmy vlasy sahajícími někam pod zadek a safírovýma očima, jejichž hloubka donutí sklopit cizí zrak k zemi. V hedvábných bílých šatech s průsvitnou vlečkou a širokými rukávy vypadala jako panenka. Nemluvě o její porcelánové pleti.
"Vítám Vás v hodině jasnovidectví," ach bože a ten melodický hlas se snadno zaryl hluboko do mé paměti. "než začneme chtěla bych požádat naší novou studentku, aby přistoupila blíž a představila se nám." Její vřelý úsměv mě zahřál u srdce. Zírala jsem na ní tak dlouho, dokud mě nepožádala znovu, abych přistoupila. Zatřásla jsem hlavou na probrání a nerada jsem ji poslechla. Ach, vždyť už o mě slyšeli na zahájení.
"No pojď blíž, já tě nekousnu." Dotkla se mého ramene a opět se usmála.
"Tak, pověz nám něco o sobě, Denis." Vybídla mě a všech sedm studentů nastražilo uši. Nadzvedla jsem obočí a nevinně pohnula rameny. "Co byste chtěla slyšet?"
Zasmála se. "Já? Já vím dost, ale určitě je něco s čím by ses chtěla podělit se svými novými spolužáky." Třeštila jsem na ní své zelené oči, protože mi právě došlo, že tahle žena vyloženě chce, abych vykřičela své emoce a ulevila si. "Nechci se o nic dělit, paní." Liv mě obejde kolem dokola a zamyšleně si mě prohlíží. Poté se obrátí čelem na třídu a rozhodí rukama. "Nuže, jestli tě mají mé hodiny něco naučit, tak je to především upřímnost. Vidět minulost či budoucnost nebývá nikdy sladkým medem, a tak si my, kteří oplýváme tímto darem, nesmíme dovolit nalhávat něco samy sobě. Abys mohla začít uvolňovat svou mysl, musíš ze sebe vypustit všechen ten vztek, co v sobě dusíš. A od toho jsme tady my, abychom ti pomohli." Raději jsem nic neříkala a přála si usadit se. Se svými problémy se vypořádám sama a nehodlám do toho zatahovat zbytek třídy.
Jakmile Liv pochopila, že ze mě nic nedostane, nařídila mi, abych se vrátila na své místo. Její tón byl pořád vlídný a schovívavý. Za to jsem jí byla vděčná, alespoň někdo nemusí zvyšovat hlasivky, aby si prosadil svou.
Během hodiny Liv nabádala každého, ať vyluští něco málo z magických run. Každý něco plácnul a byl pochválen. Nicméně když přišla řada na mě, neviděla jsem nic než runy. Liv mi radila, abych přivřela oči a soustředila mysl na runu, kterou jsem si vybrala. Prý by mi měla ukázat, co znamená. Bohužel nic nepřišlo. Ani když jsem se uklidnila, stále jsem měla před očima černo.
Liviin hlas mi zazněl v mysli. Z počátku jsem se lekla, ale velmi rychle jsem si zvykla. "Uvolni se a soustřeď se. Mysli na tu runu, představ si, co by mohla vyjadřovat. A hlavně dýchej." Nic. Nepřišlo vůbec nic.
"Na první hodinu sis vedla dobře." Nebyla jsem zvyklá na tahle chlácholivá slůvka, a tak jsem jednoduše ucukla pod jejím dotykem. "Dobře? Vždyť jsem ani nic nevyluštila. Pro mě to jsou jen neznámé znaky, kliky háky a nic víc. Nemusíte mě šetřit jen proto, že jsem tu prvně! V zajetí se mnou jednali stokrát hůř."
Liv se na mě smutně podívala. "Ale tady nejsi v zajetí, Denis Dawsonová. My tě nechceme trestat…" odmlčela se a nahlas si povzdychla. "Sbalte si věci a můžete odejít." Dá pokyn ostatním spolužákům a na mě se ještě podívá. "Vezmi si prosím k srdci, že kdykoliv budeš potřebovat s něčím pomoct, můžeš se na mě obrátit. Nezastihneš mě ale ve škole, musela bys přijít do Lesní Říše, do Forétegna."
"Do říše?" zeptám se natvrdle. Ona na mě vycení ty své perfektně bílé zuby. "Ovšem že, přeci elfka královského rodu nebude žít na školním pozemku." S těmito slovy opustila místnost a mě zanechala v úžasu před katedrou.
Elfka. Učí mě elfská čarodějka.

Je vůbec možné, aby se všechny mé dětské představy splnily? Aby všechny ty pověsti a báje byly skutečné? Právě jsem poznala první elfku vůbec a popravdě předčila všechna má očekávání. Proud myšlenek mě unášel tak důkladně, že jsem ztratila pojem o realitě. Ani jsem nepostřehla, že už dávno vycházím z učebny.
Prásk.
Au. Chytla jsem se za čelo. To už je dnes podruhé, co se za něj chytám.
"Ach pro Artemis, jsi v pohodě?" rozčepýřený blonďák se na mě zubil a svýma blankytnýma očima vyjadřoval, že ho to mrzí. Svraštila jsem své už dost bolavé čelo.
"Jo, vůbec mě nepřekvapuje, že mám dnes takovou smůlu. Co si to vůbec říkal, pro Artemis?"
Blonďák mi podal ruku, aby mě zvedl ze země. "Chápu, ty seš ta nová, která na sebe strhla všechnu pozornost," mezitím co jsme společně sbírali ze země jeho papíry, pokračoval. " Pro Artemis znamená něco jako, že se lekneme, nebo jsme překvapeni…uhm, nevzpomenu si, jak tomu říkáte vy …" nadzvednu obočí "lidi.." Pak se dnes poprvé zasměji a opět se plácnu do čela. "Jasně, ty myslíš - proboha….." zasměje se též. "Jo, to je ono. Tak zvláštní, abyste používali něco jako proboha…"
"Pověz, proč Artemis je lepší? Nebo vám snad bůh nic neříká?" V tuhle chvíli už jsme stáli a rozcházeli se po schodech dolů.
"Artemis je mým stvořitelem…. Vyznávám emoce jen vůči ní, bůh je příliš široký pojem, víš…"
"Aha. No tak snad se brzy vyznám v tomhle začarovaném kruhu." A usměju se. Blonďák se na mě chvíli zamyšleně díval a poté se zastavil, čímž zarazill i mě.
"Jsem Naruto…" a podá mi ruku. Na moment jsem se pozastavila, protože jsem si uvědomila, že tenhle sympatický a okouzlujicí blonďák mě donutil k prvnímu upřímnému úsměvu a k navázání nového vztahu. Jeho vřelost mě donutila opětovat mu gesto.
"Denis Dawson, ale to už jistě víš, dnes jsem středem pozornosti…" a nervózně jsem si mnula prsty.
"Těší mě, Denis Dawson. Já mám pozornost rád…" a rozutekl se jiným směrem . Byla jsem šokována jeho hyperaktivitou, tak jako jeho přátelským úsměvem. Zajímavý kluk.
****
V jídelně jsem si přišla jako na dovolené, spousta švédských stolů s jídlem od všeho druhu, od vajíček, ovoce, zeleniny, párků, fazolí, světlého-tmavého pečiva po palačinky, lívance, cereálie, jogurty, sýry, salámy a podobně. Nandala jsem si od všeho trochu, takže jsem musela jít s tácem nadvakrát. Což vyvolalo další vlnu spekulací o tom, kam to do sebe narvu. Víte, nejsem vybíravý člověk, ale když jste zvyklý řadu týdnů jíst suchý chleba a výjimečně dostat neokořeněné maso, tak váš žaludek si z takového množství jídla neumí vybrat. Což mě dovádí k závěru, že je lepší vzít si od každého něco a pak se podělit s ostatními u stolu, kteří mimochodem na mě koukali taky jak na blázna.
"Co? Neviděli jste holku přejídat se?"
"Přejídat se možná, ale tohle je obžerství…" Jardovi očividně nepřišlo normální, abych do sebe nacpala už třetí housku se sýrem a salámem, jeden ovocný jogurt a ke všemu to zapíjela colou a hrnkem kávy. "Mňam, to je dobrota….Lepší než ty blafy v nemocnici…"
"Ehm, Denis, zlato, jsem ráda, že ti chutná, ale stále máš scvrklý žaludek a neměla bys to tolik přehánět. Není to dobré…" Bára se svým krajíčkem chleba vypadala oproti mě tak žensky. Až mi to sousto v puse přestalo chutnat a zkrátka jsem ho vyplivnula do ubrousku.
"Nechci tě neustále kritizovat ale…" skočila jsem ji do řeči, "tak to nedělej!"
Raději se napila svého šálku kávy.
V jídelně se to začalo hemžit studenty z vyšších ročníků. Všichni na nás zírali a když už ne zírali, tak se nenápadně podívali. Proč jsem jediná, komu to vadí?
"Všichni na nás čumí."
"Jsme místní atrakce, tak toho aspoň využijme." Nevěděla jsem, zda to Adam myslí vážně, každopádně Jardovi se ten nápad zamlouval. Hned se totiž před Bárou začali bavit o místních holkách a jak je nalákají na jejich historky, které zažili v Aréně Smrti. Nešlo nepovšimnout si, jak se Bářiny modré oči zaleskly slzami. Trhalo mi srdce, když jsem si představila, jakou bolest musí cítit, když její přítel/ex diskutuje o jiných. Škoda jen, že byla tak slabá, aby se mu bránila.
"Zavři zobák, Adame!" podíval se na mě šokovaně. "A nezírej tak, že ti to není trapný takhle mluvit před holkou, s kterou si prožil několik let! Hlavně, že v noci se ti hodí jako hračka do postele." Bára na mě valila oči a zapomněla žvýkat. Ale nestačila jsem mu dovynadat, protože mě přerušil čísi hlas.
"Ehm, ehm..vskutku romantické, nicméně na tohle budete mít čas později." Ten pištivý tón mě varoval předem, že až se za ním otočím, spatřím místní populární holku. A jakbysmet.
Přede mnou stála celkem dokonalá blondýna s modří v očích jako oceán. Za ní postávaly další dvě holky. Jedna měla černé vlnité vlasy po pas dlouhé a ta druhá dávala přednost zrzavému mikádu. Co se jim muselo nechat byla jejich krása, která z nich sršela. Bylo na nich něco jiného než na ostatních, vlastně bych je na první pohled mohla srovnávat s paní Liv, dokonce i s Narutem.
Něco chtějí, jinak by nepřišly. Takže jsem na ně hodila otrávený výraz a nadzvedla obočí.
"Mé jméno je Naomi Wayttová. Určitě už si slyšela, že jsem dcerou velmi uznávaného mistra Fugukiho, který zasedá v Radě. Ty za mnou jsou Alice a Nana, a ty seš…"
"Nikdo, kdo tě nemusí zajímat." A co nejvřeleji se na ní usměji. Uchechtla se.
"Jsi drzá, Dawsonová. Každopádně to řeknu jen jednou. Buď se přidáš k nám a budeš velmi oblíbená, nebo odmítneš a staneš se vyvrhelem."
Zasmála jsem se a popadla se na břicho. "Páni, seš dobrá, Naomi! Nelišíš se nijak od holek z mý bývalý školy. Krásná, ale tak naivní." Najednou se v jídelně začalo šuškat a všichni vyčkávali, co ze mě vypadne dál. "Řekni, jakou hrozbou pro tebe jsem, že mi nabízíš obědvat u tvého stolu?" jídelnou se rozezněl smích studentů, sedící poblíž nás. Přesně touhle situací jsem si už kdysi prošla a nadšeně přikývla. Tentokrát jsem to nehodlala zpackat. Naomi je podle všeho velmi populární dívka a zřejmě dostala podnět k tomu, aby se mou přítomností cítila ohrožená. Jinak bych ji nestála ani za pohled.
Na čele ji vyskočila vráska, zřejmě to nečekala.
"Musím uznat, že hloupá nejsi, jiné holky by po takové příležitosti skočily bez váhání a ani by je nezajímal důvod jejich přijetí." Opřela se dlaněmi o můj stůl a mě se naskytl bujný výhled do jejího výstřihu. "Každopádně líbí se mi tvůj styl, upravila sis uniformu aniž bys dostala svolení, toho si cením. Během prvního dne si na sebe strhla veškerou pozornost a to se mě včelí královně opravdu nelíbí. Takže buď se přidáš k nám a zapomeneš na své přátelé, nebo .." tentokrát jsem si stoupla. Byla jen o pět centimetrů vyšší než já, takže takový rozdíl mezi námi nebyl.
"Nikdy už nezmiňuj mé přátelé, rozumíš?"
"Denis, nech to plavat." Ozval od stolu Jarda.
"Jó, poslechni svého kamarádíčka." Zahihňala se ta zrzka.
"Ticho, Nano!" uzemnila ji Naomi. "Tak hele, upřímně si myslím, že by ses k nám hodila, v partě je nás mnohem víc a každý z nás má ojedinělé schopnosti. Byla bys výborným posledním dílem skládačky."
Vážně by mě zajímalo, proč si tohle myslí. Není na mě nic výjimečného. Nejdříve na mě vytáhne uniformu, kterou má též upravenou a soudím, že ona se zbytkem partičky si smí nosit, co chtějí, a teď tady mluví o mých schopnostech. Každopádně ne díky, nehodlám se podřizovat něčím rozkazům. A už vůbec ne blondýně.
"Poslyš, Naomi, cítím z tebe moc a vliv, a těší mě, že si myslíš, že bych zapadla do tvé geniální partičky, nicméně nemám zájem. A už vůbec nechci ztrácet čas se Sněhurkou." Tím jsem se posadila zpátky na židli a vyčkávala, co přijde.
V jídelně bylo příliš velké ticho a zřejmě čekali na zázrak jako já.
"Řekla sis o to." Zašeptala.
A vylila mi zbytek coly do jídla. Adam s Bárou se zasmáli, zřejmě doufali v něco víc. A kdo by taky ne, vždyť její papá je velký mistr, ha jako kdyby mě to zajímalo.
Každopádně má intuice mě varovala. Je dost možný, že jsem si právě zavařila na problému.
Beze slova jsem zvedla tác s jídlem , abych ho odnesla. Byla jsem tak zažraná do země, že se to prostě muselo stát. Vždyť dnes je to u mě na denním pořádku.
A že to byl tvrdý náraz. Spadla jsem na zem i s tácem. Jídelnou se ozval další chechot. Ach bože, na mě tenhle Institut nikdy nezapomene.
První, čeho jsem si všimla, byly boty. Později jsem zabloudila ke kalhotům a k bílé průsvitné košili, nakonec se moje oči zabodly do černě. Důvodem mého spadnutí byl On, ten kluk, který na mě zíral po zahájení na té chodbě. Tyčil se nade mnou jako bůh a k mé smůle i tak vypadal. Havraní rozčepýřené vlasy mu padaly do obličeje a jeho mužské rysy ve mně vyvolávaly euforii. Pod průsvitnou košilí se skrývaly vyrýsované svaly, které by stály za hřích.
Polilo mě horko.
"Neumíš dávat pozor, mrně?" po tomhle oslovení mě obrázek boha rychle přešel a vystřídal ho arogantní frajírek. Rychle jsem se zvedla a oprášila ze sebe zbytky jídla.
"Sorry, blbý den."
"To bych prosil." A odkráčel si jak namachrovaný páv. Překvapivě se usadil k Naomi ke stolu. Výborně. Vrána k vráně sedá. Aspoň mají, co rozebírat.
Nicméně pocit z něj mi nebyl ani příjemný ani nepříjemný. A ty jeho proklatě černé oči... nikdy v životě jsem nepotkala nikoho s takovou hloubkou a vervou, možná jen paní Liv, nicméně ani tu bych nemohla srovnávat s ním.
Tác jsem nechala na zemi a lhostejným krokem jsem vyrazila ven na vzduch. Rozdýchávala jsem se. Je dost možný, že egoistických republikánů tu bude víc.
Usadila jsem se na schody a vyčkávala až se Bára uráčí přijít, aby mě dovedla na náš pokoj.

"Nepřišlo ti to zvláštní? Myslím ten rozhovor s Naomi…" prohodila Bára cestou na kolej.
"Ani ne, typická královna školy, má strach z nové tváře…"
"Vždyť se taky tak nazvala včelí královnou," zasmály jsme se obě dvě. "nicméně jak může vědět o tvých schopnostech, nikdo kromě nás neví, čeho jsi schopná. Tak proč tě vermomocně potřebuje ve svém spolku."
"Jestli ti dělá starosti, že by nás rozdělila, tak si je děláš zbytečně. Nemám zájem o její přízeň, skončila bych jako její poskok."
"Denis, tys necítila tu mocnou auru kolem nich? To samé vycházelo z toho fešáka, do kterého si narazila…" další úšklebek.
"Cítila, jak to s tím souvisí?" Bára se zastaví přímo naproti mně a chytne mě za ramena.
"To samé srší z tebe!"
V tu samou chvíli jsme došly před kolej. Byla to budova vzdálená necelých pět set metrů od Hlavní.
Uvnitř byla jedna společenská místnost s gaučem a křesly, vzadu se nacházela kuchyňka s ledničkou a kávovarem, a z hlavní chodby vedlo točité schodiště minimálně se třemi patry. Naše dveře od pokoje se nacházely ve druhém poschodí s číslem patnáct. Díky bohu, že jsme nedostaly žádné magické číslo.
Když otevřela, moje první reakce vypadala uspokojeně, obzvlášť když jsem si všimla, že v pravým i v levým rohu se nacházejí další dveře. Otevřela jsem ty nalevo a spatřila bílou koupelnu se sprchovým koutem a dvěma umyvadly, nechyběla ani pračka. Po spatření jedné postele v místnosti uprostřed bylo jednoduché odhadnout, co se skrývá za těmi druhými dveřmi.
Voalá.
Sice menší ale zato útulnější pokojíček s jedním dvoukřídlým oknem, psacím stolem a jednou skříní a postelí. U postele byl noční stolek s lampičkou a na něm budík. Ha, někdo si ten dnešní příchod vzal příliš osobně.
"Vyhovuje?" má spolubydlící se opírala o futra a čekala na odpověď. "Naprosto."
"Chtěla jsem ti nechat ten větší, ale říkala jsem si, že tady vzadu budeš mít víc soukromí."
"Ne, to je v pořádku. Moc se mi líbí." A posadím se na postel.
"Ještě něco tady chybí," a s těmihle slovy odejde, ale po chvíli se vrátí se zakrytou vysokou věcí.
Strhne bílé prostěradlo a já si zakryju obličej. "Předpokládala jsem tvou reakci, každopádně si myslím, že by ses do zrcadla měla dívat častěji."
"Ach, vždyť víš, že se toho pohledu děsím. Odnes ho pryč. Ten pokoj byl hezčí bez něj." A zarazím hlavu do polštáře.
"A jak by ses prosím tě chtěla parádit na hodiny, divím se, že se ti to dnes povedlo." Věděla jsem, že si dělá srandu, každopádně jsem ji na to nechtěla říct nic jiného než obyčejné hm.
"No tak, Denis, proč se toho tak děsíš."
Skrz polštář jsem zamlulala pár slov. "Protože už to nejsem já."
Bára se zasmála a pohladila mě po zádech. "Ovšem že jsi a až nabereš síly, budeš ještě krásnější než si teď."
Poté mě zanechala v pokoji samotnou. Zůstala jsem tu jen já a zrcadlo.
****
Když se setmělo, rozhodla jsem se, že se na sebe přeci jen podívám. Neviděla jsem se od doby, co mě zajali. Absolutně jsem neměla představu o tom, jak asi vypadám. Obávala jsem se toho, co spatřím. Co když se nepoznám?
Vyslékla jsem se z županu, a tak, jak mě stvořil bůh, jsem si stoupla před zrcadlo. Dívala jsem se na špičky prstů, ale ani ne po chvíli jsem spatřila v odraze svůj zděšený výraz.
Krátké, čokoládové kadeře mi sahaly po krk a kroutily se na všechny strany. Propadlým tvářím chyběla růžová barva, a tak nebylo divu, že mé zelené oči se zdály příliš velké. Naštěstí je lemovaly husté černé řasy, takže jsem nevypadala nejhůř. Ďolíček ve tváři mi zůstal, to mě uspokojilo, byl to jeden z mých typických rysů.
Horší to bylo s mým tělem. Nejen lícní, ale i kliční kosti mi vylejzaly, moje vyrýsované břicho za posledních pár týdnů zavřených v nemocnici zchudlo. A moje vypracované nohy by se daly nazvat brkačky. Kdyby zavál silný vítr, odfoukl by mě. Z holky, která bojovala v gladiátorských hrách denně o život, nezbylo nic. Jsem vážně dost hubená, nedivím se, že mě Bára pokárala s tím přejídáním.
Kromě téhle extrémní štíhlosti se mi na těle vyskytovaly tenké jizvy, nejvíce však na zádech. Díky bohu za zázračné masti, které mi většinu zranění uzdravily. Jinak vám garantuji, že už bych se nemohla vysvléknout. Zezadu na krku se mi pyšnilo tetování, které jsem si nechala vytetovat v zajetí. Byla to holubice v koruně stromu a kousek pod ní se drobným tahem schovávaly moje Sai dýky.
Rukama jsem si přejela od prsou k bokům a zasyčela bolestí. Stále cítím ostří zabodnuté hluboko ve mě, i přes to že mi ho doktoři vyndali a ránu mi zašili. Sundala jsem si obvaz a spatřila dvanáct stehů. Rána se pořád červenala. Ještě chvíli potrvá než se uzdravím úplně.
Aniž bych chtěla, zasáhl mě proud myšlenek.
Machado, pán, jenž mě vlastnil, chtěl dokončit smrtící úder a jednou provždy mě zlikvidovat. Přivřela jsem oči, už tak z mého zraněného boku vytékalo příliš tmavé krve, nebyla šance na mou záchranu. Je konec.
Úder nenastal. Otevřela jsem oči a mlhavě spatřila, jak Machadovo hrudí projíždí katana. Poté na pokraji smrti spatřím muže s červenýma očima. Díval se bez náznaku emocí na mé ošklivě zřízené tělo. Těsně před upadnutím do kómatu mi výhled zaclonila neznámá žena.
Najednou se nacházím v jídelně v Institutu a v myšlenkách mě pronásledují ty červené oči. Když v tom do mě upřed pohled ten mladík, do kterého jsem narazila.


"Proboha, co to bylo…" zašeptám sama pro sebe, vzápětí jsem spatřila stín v odrazu světla, otočila jsem se k oknu a zostřila jen rychlé mihnutí.
Rychle jsem přes sebe přehodila župan a otevřela okno. Vyhlédla jsem ven, ale nikoho jsem neviděla. Zakroutila jsem hlavou asi proto, že jsem paranoidní.
Raději jsem zavřela okno a zatáhla závěsy. Těsně než jsem si ulehla do postele, šla jsem popřát dobrou noc mé milované spolubydlící.
Usínala jsem s myšlenkami na onoho muže, který mě zachránil. A nemohla jsem se zbavit pocitu, že ten mladík z jídelny je mu víc než podobný. Až na ty oči.

1. Kapitola

20. února 2016 v 22:23 Zajetí, 1. deník D.Dawson
Kapitola První

Říká se, že fantazie je prostředníkem k nekonečnosti. My, lidé, často sníme a vytváříme si imaginární svět, ve kterém jsme hlavní hrdinové, zbohatlíci, nesmrtelní či dokonce obyčejní. I já jsem měla takovou bujnou představu o tom, jak by měl vypadat perfektní život náctileté dívky. Chodívala jsem na prestižní gymnázium v Praze a kamarádila se s dívkami z vyšších vrstev. Matně už si vybavuji, jak jsem toužila po jejich šatníku, po jejich nejnovějších outfitech nebo po jejich kráse. Vždycky jsem si říkávala, že nejsem k zahození, ale bohužel to v té době nestačilo. Ten, kdo neměl peníze na rozhazování, nebyl nikdo.
Nicméně jako já jsem záviděla jejich bohatství, tak ony záviděly mou svobodu a klidný život. Možná proto mě přijaly mezi sebe a staly se z nás kamarádky. Mohla jsem se od nich učit tak, jako ony se učily ode mě. Přesto jsem v hloubi duši cítila, že se liším od všech svých spolužáků. Říkávala jsem si, že nejsem normální, pokud věřím, že existuje něco nadpřirozeného ve Vesmíru. Pamatuji si, že když jsem se zmínila ve třídě, že věřím na duchy, byla jsem terčem posměchu celý měsíc. Kluci si ze mě utahovali, ať nečtu ty fantazy magory knížky a především ať nekoukám na seriály o upírech. Mé nadšení do scifi světa nikdo nesdílel a mé krásné kamarádky o tom nechtěly slyšet.
A tak jsem častokrát utíkala do své nekonečné fantazie, ve které jsem si vytvářela svůj vlastní svět plný elfů, čarodejnic a bájných bytostí. Sedávala jsem u počítače přesně tak, jako sedím dnes, a psala jsem si vlastní vymyšlené povídky, s tím rozdílem, že toto jsou skutečné deníky z mého života. A já se chci s Vámi o ně podělit.


Vůbec se mi nelíbí, že tu vážně stojím! Jak mě mohli přesvědčit k něčemu tak stupidnímu, jako je chození do školy?! Ach, vážně, kdyby nebylo mých třech přátel asi bych přistoupila na druhou variantu, a to konkrétně na vymazání vzpomínek a vrácení domů k rodině.
Ale né, ono totiž prožít šest měsíců v těžkých podmínkách nestačí, my přeci musíme dokončit to, pro co nás zajali.
" K čertu s vámi!" zakleju dost nahlas a kopnu do nejbližšího kamínku, který se odrazí od lesklé železné brány zabudované v tlusté cihlové zdi. Odhaduju, že výška je přibližně deset metrů, zřejmě nestrpí noční útěky z internátu. Každopádně pochybuji, že pouhá výška několikakilometrového obvodu této školy zabrání nepříteli ke vstupu do areálu.
Vzala jsem kámen o velikosti mé dlaně a mrštila s ním o mříž brány. A jak jsem předpokládala, znovu se odrazil pod lehkým zábleskem žlutého světla a praštil mě do čela. "Do hajzlu už." Zařvu a chytnu se za bolavé místo. Takže škola přesněji Institut Pentagramus má neviditelnou bariéru pro nezvané hosty. Tak doufám, že jsem zvaná, jinak skončím na opačné straně.
Ačkoliv přešlapuju z místa na místo v těch nepohodlných školních střevíčkách, říkám si, jestli by nebylo lepší hodit si to teď hned. Můj žaludek je na vodě a s každou prodlouženou sekundou se asi pozvracím. Proč na mě nepočkali a nevzali mě sebou? Stačilo jen vydržet, dokud se nepohádám s doktorem a pak jsme mohli vyrazit jak čtyřčlenný tým. Teď budu muset čelit zraku všech přítomných úplně sama, protože jdu pozdě.
V kapse od kožené bundičky, která mimochodem nepatří ke školní uniformě, mi zapípal můj nový telefon. Jak zvláštní držet po tolika měsících něco jako elektronika. No vážně, ono totiž když do vás šest měsíců hustí, jak se máte bránit a ohánět mečem, či vydržet několik dní bez jídla, nebo hůř někoho zabít na rozkaz vašeho velitele, tak si ani nevzpomenete postrádat něco jako je mobil, televize nebo kabelka od LV, vaší jedinou prioritou je dožít se dalšího dne. Nicméně teď ho opět držím v ruce a snažím se vybavit, kde najdu tlačítko na odeslání sms. Bára, má přítelkyně, mě už nahání, že všichni na mě čekají. Paráda! Celá žhavá upoutat na sebe pozornost hned první den.
UŽ JDU. Potlesk, prosím. Právě jsem odeslala svou první sms a přišlo mi doručení o potvrzení přijaté zprávy.
A tak v černých lodičkách a děrovaných silonkách, v modré kostkované sukýnce, v bílé košili s modrou kravatou a černé kožené bundičce dělám první krok a brána se mi vřele otevírá. Vcházím do Institutu a spatřuji obrovský areál, na který by se vešly tři fotbalové stadiony Camp Nou, Barcelona. Sice nerada musím uznat, že ředitel Institutu, Taliesin Twardovski, opravdu nepřeháněl, když tvrdil, že jeho škola je největší na tomhle světě.
Pozemek mě natolik ohromil, že jsem byla víc znechucená než před chvíli. Raději bych si prohlédla školu, ve které teď budu žít, než dojít na to zahájení. Všude kolem mě se tyčily budovy gotického, ale i románského stylu, trávník se čerstvě zelenal a jakýmkoliv směrem se vyskytovaly cesty z dlažebních kostek.
Ušla jsem pár metrů a rozhlédla se kolem dokola. Víte, nevýhodou toho, že jsem nešla s přáteli, byla ta, že všechny budovy se tvářily jako Hlavní. Tam se totiž konalo Zahájení Dne. Když mi přilítla další sms od Báry, pochopila jsem, že pozdní příchod se změnil na ultra mega pozdní příchod. To už nemyslíš vážně, viď. Ředitel netrpělivě ťuká prsty o stůl! Vykašlala jsem se na odepisování a rozběhla se směrem k budovám, které stály blíž u sebe. Po cestě jsem několikrát zakopla, protože ty zpropadené podpatky mi bránily ve výkonu. Chvílemi jsem bloudila v blízkosti fontán a když jsem spatřila tři stejné budovy vedle sebe, které se lišily nepatrným detailem jako je nápis, došlo mi, že ta prostřední bude určitě hlavní! Doběhla jsem dovnitř a nekoukajíc na magický prostor kolem jsem se se vydala napravo.
Špatně. Došla jsem ke zdi, která dál nevedla.
Rozběhla jsem se na opačnou stranu, proběhla kolem pár zavřených dveří a na konci této chodby jsem zahnula doleva a spatřila dva namakané chlapi s výrazem drsňáka. Upravila jsem si sukni a už pomalým krokem jsem se vydala jejich směrem. Za dveřmi jsem slyšela hluk, takže bylo jasný, že hlavní sál je přímo za těmi opálenými chlapíky. Oba dva měli na sobě kladenou nešitou sukni z bavlny, přes to zlatavé brnění, jejich hruď byla holá a pouhé zlaté popruhy jim zakrývaly jejich svalnatá prsa. V levé ruce drželi oštěp a druhou nechali volně viset podél těla. Za opaskem byla skrytá mačeta. Typla bych je na dávné egyptské stráže, alespoň jejich oděvy tak vypadaly.
Jakmile jsem se zastavila těsně před nimi, připadala jsem si jak Alenka v říši divů, která se setkala s obry. Byla jsem tak drobná oproti nim, že jsem se zmohla jen na nevinné zazubení. "Jdete pozdě." Jeden ze stráží na mě promluvil přísným a tvrdým hlasem. Což mě akorát tak nakrklo. Co mi má nějaká stráž připomínat hodiny, sakra. Jako kdybych to nevěděla sama, že asi dostanu vynadáno.
"Možná proto, že rozeznat hlavní budovu z dalších dvaceti, je pro někoho jako jsem já velmi obtížné." Odsekla jsem a dala najevo, že jsem tu prvně. Strážova tvář se ani nehnula, namísto toho se oba dva chopili kliky na dvoukřídlích dveří a otevřeli mi prostor do magické školy, magického místa. Ačkoliv můj udivený výraz chtěl protestovat, dokázala jsem si zachovat tvrdou a chladnou tvář. I ve chvíli, kdy se zrak přítomných stočil mým směrem.
***
Jeden, druhý, třetí krok vpřed. Hluboký výdech a nádech. No tak, Denis, to zvládneš. Jen ať se podívají! Nepřišla si kvůli vytváření nových pout, může ti být úplně jedno, co si kdo o tobě myslí.
Rychlým pohledem jsem sjela po celém sále, chvíli jsem se rozhlížela, kde sedí mí přátelé a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem je našla úplně na druhým konci v blízkosti učitelských stolů. Takže ke všemu musím projít skrz celou halu až ke svému místu. Bezva, tak aby si mě mohli přítomní lépe prohlédnout, vykročila jsem ladnou chůzí prostředkem uličky. Hlavu jsem měla vztyčenou tak, abych dala všem jasně najevo, že nejsem jen tak někdo. Někdo by mohl říct, že sebejistějším krokem bych jít už nedokázala.
Při chůzi jsem cítila zraky studentů na svých zádech. Některé byly přátelské a zvídavé, ale i negativní. Studenti, oblečení v uniformách, seděli převážně po pěti u jednoho stolu, sem tam se ale objevil stůl s větším počtem. Co jsem si vlastně představovala? Čekala jsem, že snad spatřím obludy a různá bájná stvoření? Neboť nechápu, proč se vůbec divím, že všichni vypadají tak normálně, lépe řečeno tak lidsky. V zajetí jsem se setkávala s různými bytostmi, ale jen málokdo vypadal jako člověk. Zde v Institutu byli všichni podobní lidem. A po uznalém hvízdání od chlapců jsem usoudila, že i typické klučičí chování je zde naprosto stejné. Dělala jsem, že to neslyším. Jejich uchýlácké řeči na můj sexy zadeček mě vážně nebavily. A co hůř, dali zdějším děvčatům podnět k opovržení. Heh, ani ženská žárlivost a malichernost není jiná než mezi lidmi.
Neunikla mi reakce od pěti děvčat kolem kterých jsem právě prošla. "Porušuje pravidla! Nemá uniformu." "Ale má, jen si ji upravila!" "To se smí?" Můj pravý koutek se nadzvedl někam nad mraky, koukám, že moje vylepšená uniforma bude týdenním tématem. Jakmile jsem došla na druhou stranu sálu, ředitel se zvednul ze židle a dal pokyn studentům, aby se ztišili.
Ticho. Vskutku báječné, jak umí poslouchat.
Ředitel přistoupil blíž a ukázal rukou, abych se posadila ke svým přátelům. "Řekněme, že pro dnešek budeme přehlížet Váš pozdní příchod, slečno Dawsonová. Prosím, posaďte se." Mírně jsem naklonila hlavu v šoku, že jsem očekávala většího sprďana, nicméně bych měla být ráda, že to dopadlo takhle.
Mlčky jsem se posadila na prázdnou židli vedle Báry.

"Prasklé péro v budíku?" na Jardovu poznámku jsem zareagovala nechápavým výrazem. "Jinak si nedokážu vysvětlit, že přijdeš o celých padesát devět minut pozdě." A pobaveně se zasmál.
"Kdybyste mě nenechali včera na tom mizerným lůžku a vzali mě sebou, nemusela jsem dnes bloudit a byla bych tu včas! Ne, vy jste mě raději nechali pod kudlou doktora! Víte, jak mi bylo nepříjemný poslouchat ty jeho žvásty, jak mám být na sebe opatrná. Neustále jsem poslouchala kecy, že jsem utrpěla vážná zranění." Naše kamarádka nás nenechala pokračovat v rozhovoru: "Můžete být laskavě zticha? Ty," podívá se na mě. "přijdeš pozdě a ty" stočí zrak na Jardu. "nech si hloupé připomínky na večer. Slovo má ředitel!" a odvrátila se od nás.
"Ty to zahájení bereš příliš vážně, Báro. Beztak se nikdy nestaneš mocnou čarodějkou jako je ředitel." To je Adam, čtvrtý člen našeho týmu, než nás zajali, byl to Bářin přítel, bohužel od těch hrůzných zážitcích to přestalo mezi nimi fungovat. Moc dobře věděl, čím Báru zranit a bohužel toho využíval příliš často. Co já vím, tak od naší záchrany si Bára dala za cíl, že už nikdy a nikdo ji nezničí, což byl důvod k tomu, aby zůstala v tomhle světě a zesílela.
Na jeho nechutnou poznámku nereagovala a dělala, že to neslyšela. Nicméně já měla chuť mu jednu vlepit. Už to trvá příliš dlouho na to, abych to přehlížela. Obzvlášť když vím, že ji přes noc využívá k uspokojení. Než jsem stihla cokoliv říct, zasloužila jsem si kopanec do holeně od Jardy. Naštvaně jsem se na něj podívala a on mi naznačil, ať nic nevyvádím. Protočila jsem panenky a začala vnímat ředitelova slova.
"Jak jistě víte, před pár týdny jsme zachránili nevinné z otroctví, byla to těžká záchranná mise, ve které přišlo mnoho republikánů o život. Ti, co přežili, se vrátili ke svým rodinám a dostali od státu odškodné." Na chvíli se odmlčel. Upravil si svůj dlouhý vous.
"Nicméně všichni už jste slyšeli, že se mezi zotročenými objevili čtyři lidé." Hlasy stůdentů se zvýšily a jejich zraky spočinuly na našem stolu.
Ředitel pokračoval. "Tito výjimeční lidé si zaslouží začít nový život. A já pevně doufám, že náš Institut Pentagramus je vřele přivítá a pomůže jim aklimatizovat se. Ode dneška to jsou vaši spolužáci, vaše krev a nová rodina. Chovejte se k nim s úctou a oni vám to oplatí, zavrhněte je a oni zavrhnou vás. A teď prosím, povstaňte a přivítejte je." Sborově nás pozdravili a mě se zvedl žaludek. Přeci ředitel nemůže nutit nikoho, aby nás měl rád. Bohužel moji tři přátelé se postavili, Báře stekla slza radosti a celý sál si vzájemně zatleskal. No bylo mi vážně auvej, kort když jsem jediná seděla a tvářila se naštvaně. Ředitel mi věnoval nechápavý výraz a pokynul mi hlavou, abych se zvedla. Z donucení jsem tak učinila a začala znechuceně tleskat. V tom mě Bára objala a já kroutila očima. Udělala jsem to jen proto, aby mi už dali pokoj.
Když jsme se usadili, ředitel mektal něco o tom, aby se nám tu líbilo, a doufá, že si tu vytvoříme přátelská pouta, která vydrží až do konce našeho života. Bohužel z některých přítomných studentů jsem spíše cítila faleš než jistotu, takže jedině, v co jsem doufala já, bylo, abych nepřišla s někým do křížku. Ještě se neumím zcela ovládat a nerada bych tu způsobila jatka.
Bára i Jarda si vyměňovali spokejené pohledy, zatímco já s Adamem jsme mlčky seděli a jen se rozhlíželi kolem sebe. Ve chvíli, kdy ředitel pokynul pidimužíkovi jménem Tykvar, aby nám podal náš rozvrh hodin, jsem zbystřila.
Do rukou se mi dostal rozvrh především týkající se bojového umění a jasnovidectví. Přemítala jsem si v hlavě, kdy jsem se zmínila, že mám dar předvídání budoucnosti, a tak jsem zapátrala o pár týdnů zpět a vybavila si rozhovor s ředitelem v nemocnici, chvíli potom co mi operovali poraněný bok. "Ovšem, slíbil mi, že se naučím ovládat svou pasivní moc." Zašeptala jsem spíše pro sebe, ale Adamův obličej se odvrátil od jeho rozvrhu. "Ukaž, co tam máš ty." Na čele mi naskočily vrásky. "Snad máme stejný?!!" Bára se zasmála mému naivnímu myšlení. "Ale prosím tě, proč bychom měli mít stejný rozvrh, když se každý z nás zaměřuje na něco jiného?" A tak jsme se podívali na naše rozvrhy. K mé smůle jsme měli každý jiný kromě Adama. Ten se totiž víceméně stotožňoval s mým až na to jasnovidectví. "Jedinou společnou hodinu máme Dějiny, no aspoň si od sebe odpočneme." Konstantoval situaci Jarda.
Zaplál mnou vztek. Po tom všem, čím jsme si prošli, nejsou schopní zařídit, abychom byli na více hodinách spolu? Vážně ode mě chtějí odtrhnout jediné mé přátelé? Vždyť jsme na sobě závislí, posledních šest měsíců jsme bojovali jeden pro druhého a vzájemně se drželi při životě. Přeci nás nemůžou rozdělit na hodiny.
Bára vycítila mé obavy a chytla mě něžně za ruku. Usmála se. "To zvládneme, Denis. Věř mi." Podívala jsem se na ní a byla naštvaná ještě víc. Ta její milost mě vážně začala štvát. Nebaví mě, že ona je v sedmém nebi a já se cítím jak v pekle. Odtrhla jsem od ní ruku a zmuchlala rozvrh do malé kuličky. Poté jsem se ironicky usmála a zvedala se ze židle. Právě v tu chvíli jsme všichni dostali propustku ze sálu.
Mačkala jsem se v davu nových tváří, abych se dostala ze sálu ven. Vážně do mě nemuseli strkat, stačilo jednoduše říct: uhni krávo. Bylo by to lepší než tvrdé strkance do ramene. Musela jsem se ovládat, abych nezačala na všechny křičet. Díky bohu, že tlačenice za chvíli skončila a já se ocitla na té chodbě, kde předtím stály stráže.
Když se studenti rozešli ke svým třídám, zůstala jsem na chodbě chvíli sama, aspoň do té doby než za mnou přišli přátelé. Všichni čtyři jsme jen přešlapovali na místě, dokud Bára mírně nezavelila, abychom se vydali ke svým učebnám. Skřížila jsem si ruce na prsou, abych dala najevo svůj nesouhlas. "No tak, když se tomu budeš bránit, bude to horší. Hele," vytáhla můj zmuchlaný rozvrch a rozbalila ho. "teď máš mít hodinu jasnovidectví ve třetím patře, třída B, vyučuje jí paní Liv Vanderpump. Jestli chceš doprovodím tě a cestou ti ukážu jídelnu, ve které se sejdeme při obědě."
"Uhm." Spíše jsem zabručela než souhlasila, ale i tak radostně vypískla a znovu mě objala. Vidět ji po těch dlouhých měsísích takhle šťastnou mě totiž nenechalo dlouho chladnou.
"Fajn, ale nemysli si, že se hodlám s někým kamarádit. Stačíte mi vy tři…." Jarda mi stisknul rameno na důkaz, že to má stejně jak já. Adam mi pokývnul na souhlas a Bára se mi zahákla za ruku.
Než jsme vyšli, zmocnil se mi divný pocit, že se na nás někdo dívá. Proto jsem se otočila za sebe a spatřila vysokého kluka v bílé průsvitné košili, jak si mě zaujatě prohlíží. Na nepatrnou chvilku jsem se ocitla v jiném světě. Nevím, zdali to bylo těma uhlově černýma očima, nebo výplodem mé fantazie. Každopádně ve vteřině nebylo po něm ani památky.