5. Kapitola

9. března 2016 v 17:47 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Chlad. Husí kůže. Tma. Červené oči.
Vylítla jsem z postele a prudce oddychovala. Ještě teď mám naběhlou husinu. Ošklivá noční můra.
Rozkoukala jsem se v té tmě po pokoji a orosila se potem (strachy) ve chvíli, když jsem spatřila otevřené okno. "Vždyť jsem ho vůbec neotevírala…" zašeptala jsem si pro sebe.
Došla jsem opatrně k oknu a chystala se ho zavřít, nicméně v tu chvíli jsem si všimla, že pod oknem někdo stojí. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, byla jsem opravdu vyděšená. Ta temná silueta se dívala přímo na mě. Zatřásla jsem hlavou a pak už dole nikdo nebyl. Zavřela jsem okno a zatáhla závěsy.
Pro jistotu jsem si rozsvítila velké světlo. Neměla jsem to dělat.
Můj křik musel být slyšet do všech pokojů.
Bára stála vcukuletu u mě a vyptávala se, co se děje. Když v tom spatřila na mé posteli nakreslený obrázek.
"Kdo to mohl udělat?" zeptala se, když držela můj spící obličej v ruce.
Vzápětí někdo zaklepal na hlavní dveře od našich pokojů. Obě dvě jsme leknutím nadskočily.
"Já tam jdu…" oznámila. Chytla jsem ji za ruku. "Nikomu nic neříkej!"
Bára došla ke dveřím a já se mezitím usadila na postel. S roztřesenýma rukama jsem vzala obrázek do ruky a dívala se, jak si někdo dal perfektně záležet na detailech. Musela to být ta silueta venku.
"Ne, spolubydlící se něco zdálo, omlouvám se za povyk." Slyšela jsem, jak Bára rozmlouvá s nějakou dívkou, kterou jsem nejspíše vzbudila. "Omlouvám se, dobrou noc." Ještě se s ní rozloučila a pak doběhla zpátky ke mně.
"Napadla mě Naomi. Třeba se ti chce pomstít za včerejšek." Mezitím co procházela po pokoji.
"Ne, ta to určitě nebyla. Jezdí na nocleh domů k rodině."
"Musel to být někdo, kdo se dostane jednoduše na kolej, takže nějaký student." Její uvažování nahlas mi lezlo na nervy. Nikdo ze studentů to nebyl. Rozhodně jsem zatím neměla v plánu svěřovat se jí.
"Nevím, Baruš, nevím nic."
"Každopádně jak se sem dostal, vždyť to bych slyšela…" pak se zamyslela, když spatřila můj pohled upřený na okno. "Chceš mi říct, že oknem?" Němě jsem přikývla. Obě dvě jsme nahlas vzdychly.
"Denis, musíme to zítra nahlásit. Někdo tě chce zastrašit , mít tě v koutě, a zřejmě tohle se mu zdá jako zábava."
"Nic nahlašovat nebudeme. Jasný? Nejdříve se pokusím vyřešit to sama." Odseknu.
"Zajímalo by mě, kde hodláš začít! Nezapomínej, že ten dotyčný vlezl do našeho společného bytu. Nejsi v ohrožení jen ty." Soptila.
"Právě proto nechci do toho zatahovat víc lidí." Tím jsem náš rozhovor ukončila a rozhodla se jít do kuchyňky pro kávu. Beztak už neusnu.
 

4. Kapitola

9. března 2016 v 17:46 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Při obědě jsem se šťourala v jídle, které vypadalo víc jak suchý z nosu než jako ovesná kaše. Žaludek se totiž odmítal po včerejší náloži najíst, takže mi nezbylo nic jiného, než se nimrat a poslouchat Bářino horlivé vyprávění o jejím úspěchu při hodině.
"Nevěřila bys, ale já tu vázu vážně odpálila." Brebentila. "Stačilo se jen zaměřit, uvolnit svou mysl a voalá váza se…" před očima mi zaluskala prsty. "Hej, posloucháš mě vůbec?!"
Zamračila jsem se na ní a jen suše přikývla. "Vážně, tak co jsem teď říkala?"
"Ach, …" odmlčela jsem se a můj zrak utkvěl na stůl v rohu. Seděla tam Naomi a neustále se hihňala Sasukeho slůvkům. Jak by taky ne, když mu seděla na klíně a on ji něco šeptal do ucha. Aniž bych od nich odvrátila zrak, pokračovala jsem. "Povídala si, že…" zase jsem přestala mluvil, protože vzápětí si k nim přisedl Naruto a; ježkovy oči ta kráska s fialovýma očima….ehm Hinata. Bože, ta má paměť. Podle jejich zamilovaných pohledů mi došlo, že tvoří pár.
A mě napadlo, že by zrovna Naruto mohl znát odpovědi na mé otázky. Mohl by mi pomoct, když paní Liv mou prosbu zamítla.
Má kamarádka vyčkávala s přihlouplým výrazem na mou odpověď. "Jsi prostě nejlepší, Baruš. Ale teď už musím jít." Vlípla jsem ji pusu na tvář, chtěla něco namítnout, ale já ji přeskočila "Určitě, budeš v rozbíjení věcí nejlepší ve třídě!"
Procházela jsem kolem jejich stolu a všimla si, jak se do mě zapíchly ty jeho uhrančivé oči. Udržovali jsme oční kontakt, dokud jsem ho nepřerušila.
****
Seděla jsem pod velkým a hodně starým stromem, jehož výška nebyla až tak hrozná, zato se mohl pyšnit svým mohutným kmenem a zelenkavě posetou korunou. Opřela jsem se a vytáhla jsem notebook. Ano, notebook. Ani tento svět, dělený neviditelnou oponou od lidí, není opožděný a má vymoženosti jako je právě noťas. Ředitel tušil, že se nám tahle věcička bude zamlouvat, a tak nám každému koupil jednu.
Otevřela jsem Word a začala psát své smíšené pocity. Je dost možný, že právě vypsání svých pocitů a obav mi pomůže k vyrovnanosti. Tak jako jsem si poznamenala, že musím využít Narutovo sympatií a zeptat se ho na ty dva. Doufám jen, že si tím u něj nepohorším.
Z psaní mě vytrhl Adamův veselý hlas. "Ahoj beru," a kleknul si ke mně na bobek. Věděl, že to oslovení nesnáším, přesto mě provokoval s radostí. Můj zrak jsem však od monitoru neodtrhla a dál ťukala. A jakmile začal zírat skrz mé rameno, raději jsem to zaklapla.
"Tajnůstkářko,"
"Slídile." Vypláznu jazyk. A on mě za něj chytí, což mě dokonale vyvede z míry.
"Mám tě v pasti, takže buď půjdeš se mnou podívat se na trénink, který tě čeká už příští týden, nebo ti ho utrhnu." A mrkne na mě. Ve chvíli, kdy mu nemůžu odpovědět, mu dojde, že by měl ten jazyk pustit. A v tu danou chvíli do něj strčím. Z legrace.
"Jaký trénink?"
"No, ne oficiální, není pod dohledem trenéra, nicméně jsem slyšel od kluků z vyšších ročníků, že jednou týdně se odpoledne spořádají souboje mezi studenty. Chtěl bych je vidět."
"To je povoleno?"
"Myslím , že když se u toho nikdo vážně nezranění, tak není problém."
Chvíli jsem přemýšlela. Pak jsem si sbalila věco do školní brašny a postavila se na nohy. Je dost možné, že mezi staršími potkám Naruta a rovnou se ho zeptám.
"Tak na co čekáš, veď mě." Adam se usměje a nastaví mi rámě. "Prosím, madam."

Došli jsme k zadní části školního areálu, kde se nacházela hřiště všeho druhu po různé velikosti. Nás však zaujal hlouček studentů, kteří pokřikovali něčí jména a vyzývali jiné. Všichni byli usazení na tribuně a uprostřed toho šíleného davu si dávali do huby dva kluci. Adam nás protlačil dopředu a našel dvě volná místa na lavičce a téměř okamžitě jsme se vcítili do souboje mezi dvěma studenty. Ani ne po vteřině už jsme se řadili mezi uřvané fanoušky.
"Sejmi ho!" zařval. "No tak vraž mu pravý hák!" Prerušila jsem se ve sledování bitky a zahleděla se na úžaslého Adama. Jeho slova ve mně vyvolávala vzpomínky na gladiátorské hry. Najednou jsem slyšela, jak ti, co na nás vsázeli obrovské peníze, volali: "Gladiatrix! Gladiatrix!" "My chceme hlavu, my chceme hlavu."
Rychle jsem zatřásla hlavou a soustředila se na zápas, který byl už u konce. Jeden z chlapců ležel nehybně na zemi. "Tak hlavně, že je to bez ublížení." Ironicky pronesu. Adam mě plácne po stehně. "Nic mu není, je jen vyřízený. To my jsme vypadali hůř." Pevně přivřu víčka. Hned pochopil, že tohle neměl vypustit z pusy. Hned se omlouval, ale nakonec jsem ho zarazila. Nemůžu se neustále vyhýbat minulosti, která nás postihla. Prostě se to stalo. A jak koukám, studenti ve škole mají potřebu zazápasit si, aniž by věděli, jaké je to ve skutečnosti! Nemá smysl se neustále litovat, takže když tihle nezkušení magoři mají potřebu mlátit se hlava nehlava dobrovolně, tak proč si to neužít jako při gladiátorských hrách. Tentokrát jsme diváci my!
"Vsázím na toho vychrtlého, co vypadá jako kdyby mu ulítly včely." Adam na mě vyvalil oči a chvíli mu trvalo, než mu došlo, jakto myslím. Poté se zazubil. "Tak já hold na toho druhého, který má větší šanci s tím pílem (kopí) v ruce."
"Jak ubohé, jeden se zbraní, druhý bez." Ale pohodlně se usadím a vyčkávám na první úder dvou nových přicházejících.
Během celkem slušného zápasu, kdy se vychrtlík bránil statečně, jsem vytáhla Adama z pozoru. "Když má jeden kopí, může ho smrtelně zranit……to je docela od profesorů nezodpovědné."
"Neřeš to, Denis. Nechápu, proč zrovna ty toužíš po dozoru učitelů."
"Netoužím, ale slíbili nám, že tady budeme v bezpečí, zatím si tak nepřijdu."
"No tak v tom případě se můžeš předvést v ringu?" tajemně se usmál a mě polilo horko, tenhle úsměv mi naposledy věnoval ještě doma, ještě než se náš život obrátil vzhůru nohama. "Vsadím se, že bys jim ukázala, co to znamená pořádně praštit. To mi tak připomíná, že se přihlásím a praštím je sám. Trénují tolik let, a přesto jsou to větší smolaři než já."
Ze smíchu nás vyrušilo nečekané ticho.
Rozhlédla jsem se, co se děje, ale ničeho jsem si nevšimla. Poté se ti dva uprostřed zvedli a rozutekli se směrem k divákům. Najednou se všichni zvedli a začali nemožně pískat, vykřikovat a tleskat.
Jakmile se usadili, došlo mi proč.
Doprostřed ringu si to právě mířil Naruto a těsně za ním Sasuke? Dobře, chápu, když si Naruto sundal svůj černý nátělník a ukázal vyrýsované břicho tak, až holky nemožně pištěly, tak jako chápu, že si dokonalý černovlasý mladík jménem Sasuke zachoval cool tvář a tvářil se jako kdyby byl na hřišti sám, a to i přesto, že ho bláznivé studentky vyzývaly, aby taky sundal tílko, nicméně s ním to ani nehlo a naopak, jen se na ně ušklíbnul, fanynky popadl amok a on si utáhl čelenku kolem svých rozčepýřených vlasů, což mimochodem vypadalo na něm fakticky rajcovně. Ale čemu nerozumím je, proč sakra všichni včetně mužské populace tak nepříčetně skandovali, když se na hřišti objevili?
Nad tou otázkou jsem nemusela dlouho otálet. Hned po první Narutovo velmi rychlé a obratné ráně mi došlo, že oni nebudou jen tak obyčejní studenti, co umí vykrýt úder nebo někoho praštit, jak říkal Adam. Obzvlášť jsem se už nedivila, jakmile tak dobře mířenou ránu Sasuke obratně vykryl velmi rychlým úhybným manévrem a aniž bych to postřehla, stál za Narutovo zády a sekl svou katanou.
Zděšeně jsem chňapla po Adamovo ruce a přivřela oči. Nemožné, aby to Naruto vykryl! Tohle byl jasný smrtící úder! Proboha!
Adamův smích mě donutil podívat se do ringu a přesvědčit se, že se Naruto opravdu vyhnul. Ostří jejich katan o sebe zařinčela.
Studenti hlasitě hučeli a tleskali. Znovu jsem v mysli zabádala ke hrám a vybavila si hukot diváků, který nastal ve chvíli, když se kosti lámaly. Nicméně v souboji mezi Sasukem a Narutem nešlo o brutalitu ani o přežití, přesto boj byl nelítostný a ve všech směrech fantastický.
"Nikdy jsem nikoho neviděl takhle bojovat." Zašeptal můj kamarád. Mlčky jsem přikývla.
"Podívej na jejich ladné kroky, vykrytí a bleskovou rychlost…"
Byla jsem ráda, že nejsem jediná, kdo se pozastavuje nad jejich abnormální silou, Adama to očividně žralo víc než mě, ještě totiž před chvíli věřil, že by ostatní položil na lopatky.
"Proč někdo, kdo má schopnosti na té nejvyšší úrovni, chodí do školy?" Adam se nad mou otázkou pozastaví. Poté schoval hlavu do dlaní a během vteřiny ji prudce zvednul.
"Jasně!" valila jsem na něj oči a vyčkávala, co z něho vypadne.
"Říkal jsem si, odkud jsou mi povědomí. Nejsou studenti, Denis, jsou to elitní zabijáci z Republiky," dívala jsem se na něj, jak na blázna. "Ředitel Taliesin měl sebou vojáky, aby nás vysvobodili z otroctví, nicméně mezi vojáky se objevili i ti v černých pláštích, na rozdíl od průměrných mužů z armády byli abnormálně silní a rychlí," odmlčel se a já stále se svraštěným obočím vyčkávala na jeho odpověď. "nevšiml jsem si jich až do téhle chvíle…."
"Adame, mluv!" a chytnu ho křečovitě za ruku.
"Třem z nich bylo vidět do tváře. Nerad ti to říkám, ale jeden z nich tě přinesl polomrtvou k transporteru. Nebýt něj…" a ukázal hlavou k Sasukemu. "byla bys mrtvá…."
Šok?
Úzkost?
Ne.
Můj drahý kamarád mi právě zodpověděl mou otázku. Není pochyb, že by se Adam v nich zmýlil, tenhle jejich boj mluvil za vše. Přesto je milion věcí, na které mám neustálou potřebu se zeptat. Jak je možné, že mi Liv na tohle nechtěla odpovědět? Říkala mi, že rudé oči jsou nebezpečné, ale on je má přeci černé. Ledaže by se jeho duhovka dokázala zbarvit, ale to vyžaduje epický potenciál, jen málokdo má takovou moc. Za další, proč studují….co hledají na téhle škole, je vyloučeno, aby o tom ředitel nevěděl, takže jaký je skutečný princip těchle výjimečných bytostí? Kdo je k sakru ta třetí nezahalená osoba? Že by to byla Hinata? Neboť nechápu dnešní výpadek z její blízkosti.
Jedinou věcí, kterou jsem si byla stoprocentně jistá, byl Sasuke. Zabil Machada a tím zachránil mě. To proto na mě tak zírá, je dost možný, že vyčkává na poděkování. A měla bych? Avšak když si vzpomenu na náš společný incident v jídelně, tak bych mu spíše měla rozbít hubu za nevhodné chování k dívce. Což mě dovádí k další myšlence. Možné kvůli mně riskoval život, a proto mě nesnáší.
Ach bože, co já vím?!
Celá nervózní s crvklým žaludkem jsem se sebrala a byla na odchodu z tribuny. Byla jsem vděčná za Adamovo mlčení. Neměla jsem chuť šťourat se v tom. Ani jsem nechtěla dokoukat jejich zápas, beztak bych tím byla ještě více pobouřená. Sakra, zachránil mě…. Dlužím mu…. Proč mě to tak štve?
Za tribunou jsem postřehla právě přicházející Hinatu, která se usmívala od ucha k uchu. Na sluníčku vypadala ještě krásnější než ve stínu školy. Všimla jsem si, že její vlasy nejsou jen černé, ale oplývají modrým nádechem. Vskutku nádhera.
"Ále," protáhla. "Další zběsilí fanoušci mého bratra a přítele?" Vyměnila jsem si s Adamem pohled. Než jsem stačila cokoliv říct, přerušil nás křik veselého blonďáka.
"Čáu, lásko," Naruto políbí Hinatu tak vášnivě až sama zčervenám. "dneska si to pěkně prošvihla, Sasuke dostal na frak." A zasmál se.
"Prej na frak, vole." Za mými zády se ozval ten nejlibovější, nejsametovější hlas na zemi. Zůstala jsem stát jak přikovaná, když se těsně vedle mě ocitl sám Sasuke. Nepatrně jedním okem jsem zabloudila k němu a prohlídila si ho z profilu. Nejen že z blízkosti byl příliš přitažlivý, ale kapky potu mu dodávaly šmrnc. Raději jsem své hormony zahnala do kouta.
Až teď jsme si nějak všichni uvědomili, že stojíme kolem dokola a nikdo nic neříká.
"Jé, ahoj kotě…jsem tě ani nepostřehl. Viděla si náš zápas?" jiskřičky v Narutovo očích byly neodolatelné. Jemně jsem přikývla na souhlas a upoutala jsem na sebe Sasukeho pozornost. "Vy se znáte?" zeptali se souhlasně Adam se Sasukem.
"Jo, potkali jsme se včera na schodech, spíš jsme se srazili." Zazubil se blonďák.
"Je to tak a na rozdíl od někoho to vzal za lepší konec." Podotkla jsem štiplavou poznámku. Sasuke hned pochopil, že je to myšleno na něj.
"Hele, prcku, nemůžu za to, žes včera měla špatný den a vrážela do všech možných. Jestli se můj brácha představil, tak sorry, ale to není moje parketa."
Založila jsem si trucovitě ruce na prsou a natočila se celá k němu, právě mě tímhle proslovem pěkně naštval. "A mou parketou není nechat si líbit urážky od arogantního zmetka!"
Uchechtl se. Cloumala mnou zlost. "Čím jsem tě slečno dokonalá tak moc urazil?"
"Čím?! Nazval si mě mrnětem, teď prckem a nechal si mě ležet na zemi, když jsem tvou vinou upadla!" Naruto se začal smát, s ním i Sasuke. Dokonce i Adam se uculil, zřejmě to vyznělo víc vtipněji než mělo.
"Tak za prvé, zato že si nevyrostla, poděkuj rodičům, a zato že si nedávala pozor a narazila do mě, poděkuj svým očím. A teď už musím jít, mějte se…" otočil se k nám zády a byl odhodlaný udělat první krok, kdyby má ruka nenapřáhla.
Byl by to pěkný kapr, kdyby se bleskurychle neotočil a nezachytil dobře mířenou ránu. Držel mě za ruku pevně a přitáhl si mě blíž. Tentokrát nás dělila několika centimetrová vzdálenost a já nemohla popadnout dech.
"Tohle," ukázal na mou chycenou ruku "už nikdy nedělej." Zavrčel. Než mě však pustil, na dobrou chvíli se zahleděl na mé rty.
Hinata ke mně přicupitala a dotkla se mého ramene. "Nic si z toho nedělej, zlato, on je takový na každýho. Radši si ho nevšímej." A pak se najednou zděsila. "Pro Artemis teče ti krev ze rtu…" Rychle jsem se otřela do bílého rukávu. A vida, červená se vpila do mé košile. "Asi jsem se musela kousnout…au"
"Raději si to jdi zalepit…" utrousila ke mně poznámku Hinata a pak se podívala na svého přítele. "Naruto, musíme jít…." A než jsem stačila namítnout, že je to jen kapička, oba dva byli fuč.
Štítí se rozkousaného rtu?!


Večer jsem ležela na posteli a zírala do stropu. Co jsem mu udělala, že se chová takhle. Já se přeci o jeho záchranu neprosila?! Vlastně, co to kecám, prosila. Přála jsem si, aby mě buď dorazil nebo mi pomohl.
Ach, nejvíce mě však děsí ty jeho uhrančivě černé oči. A co hůř, představa, že dokáže měnit jejich barvu.
Paní Liv vypadala dnes velmi zděšeně, když viděla to, co mám v hlavě. Varovala mě, ať nevyhledávám toho, kdo mě zachránil. Je pravděpodobné, že to neudělal z dobré vůle, což mě dovádí k dalším dvěma myšlenkám.
Za prvé, Liv ví, o koho se jedná, a přes její varování mi nepomůže. Proč?
Za druhé, co Sasuke zamýšlí.
Měla bych jít zítra za ředitelem a říct mu o tom? Nebo mám raději počkat, jestli se něco náhodou nestane?
A když ne? Tak jsem jen padlá na hlavu. Přeci vždycky, když mi hrozilo nebezpečí, mé předtuchy nikdy nezapomněly varovat mě.
Můj mozek byl na rozhraní exploze. Za dvy dny toho bylo na mě příliš. Raději jsem se otočila na bok, zhasla lampičku a vydala se naproti spánku.


3. Kapitola

9. března 2016 v 17:45 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
"Křáp jeden."
"K čemu mi byl?!" a kopnu do nejbližšího kamínku.
Z mého zmuchlaného rozvrhu jsem chabě přečetla, že hodina Historie se nachází v Hlavní budově v přízemí. Zrychlila jsem tempo.
Na chodbě už se nikdo nepotloukal, takže mi bylo více než do breku. Druhý den a já začínám stejně jako ten první.
Ťuk. Ťuk.
Dveře od učebny se samy otevřely a já zaváhala, zdali udělat další krok. Bohužel se mi naskytl pohled na přeplněnou třídu. Dovoluji si říct, že je tu minimálně sto studentů.
"Ach bože." Zašeptám, ale profesor to mé huhňání zaslechl.
"Bůh Vám nepomůže, slečno…" odmlčel se a sjel si mě od hlavy až k patě. "Dawsonová."
Zrak všech přítomných se podíval mým směrem a mě nezbylo nic jiného než se poškrábat na hlavě a nevinně zatřást rameny.
"Budete tam stát jak tvrdé y nebo si najdete místo?" otočil se ke mně zády a vyzval třídu, ať ho pilně poslouchá.
Skrz úzkou uličku jsem se vydala dopředu k tabuli, protože má spolubydlící seděla samozřejmě hned u profesora, aby ji náhodou nic neušlo. Uslyšela jsem posměšné chechtání místních holek a sem tam poznámku, že mi dělá dobře pozornost. Ach, kéž bych se mohla otočit a jednu jim vrazit.
Plesk.
Profesor přestal psát na tabuli a otočil se za tím plesknutím. Třída ho následovala. Opět jsem překypovala pozorností, tentokrát si tohle zapamatuje každý.
Můj zadek právě rudnul od otisků toho prevíta sedícího napravo ode mě. Uculoval se na všechny strany a jeho kamarádi poblíž chytali záchvat smíchu. Než stačil říct švec, držela jsem ho za límec od košile a mrskla s ním o lavici.
"Vypadám jak nějaké levné zboží?!" Ve chvíli, kdy mě jeho kámoši chtěli odtrhnout od něj, přidala jsem na stisku. Nemohla jsem si pomoct, ale líbilo se mi, jak jeho xichtík rudne. Začal narychlo kývat hlavou na nesouhlas.
"Dawsonová, okamžitě ho pusťte!!" varoval mě křik profesora. Co mě ale víc překvapilo, že všichni ostatní jen nečinně přihlíželi. Jako kdyby mu nikdo nechtěl pomoct.
"Ještě jednou a budu poslední, co uvidíš." S těmito hnusnými slovy ho pustím. Frajer si začal na rychlo upravovat kravatu a mírně odkašlávat. Třídou se rozeznělo ticho.
Jakmile jsem se usadila k Báře, profesor začal: "Matte, o přestávce hodíme chlapskou řeč, jak správně balit holky." To rozesmálo nejen třídu, ale i mě. "A vy, slečno, pro příště až vám chlap bude chtít polichotit vaše pozadí, nemusíte používat hned násilí. Stačilo by říct: promiň chlapče, ale jsem zvyklá navíc."
Opravdu jsem nečekala, že profesor bude takhle v klidu. Všichni jsme to vzali s humorem, dokonce i ten Matt. Každopádně mi vyslal omluvný pohled. Jen tak dál, Denis. Respekt si nezískáš chlácholivými slůvky.

Během hodiny, jsem příliš nevnímala. Ačkoliv jsem věděla, že na téhle hodině je nespočet studentů, tak až teď jsem si všimla, že nalevo ode mě sedí On, a taky Naomi a Naruto?
Drkla jsem loktem do Báry: "Proč je nás tu tolik?"
"Na historii chodí víc tříd najednou, nás spojili s áčkem."
Prostě mi to nedalo, ten nepříjemný pocit na mých zádech trval dlouho, a tak jsem se otočila, abych zjistila onu příčinu.
Seděl tam, ruce natažený na lavici a skrz neposlušné prameny černých vlasů na mě upíral ten svůj uhrančivý pohled. Čím ho tak uchvacuji?
Nemohla jsem si nevšimnout Naominy ruky položené na jeho stehnu, takže bylo více než jasný, že tvoří pár. Avšak moc pozornosti od něho nedostávala.
"Tabule je vepředu, nikoliv u Sasukeho, slečno Dawsonová." Rychle jsem se otočila zpátky, když mi došlo, že profesorova slova patří mě. Celá rudá až za ušima jsem se chtěla propadnout do země, právě mě ztrapnil, jak nejvíc to jde. Holky i kluci se dali do smíchu. Ani mým přátelům to nedalo a zasmáli se.
Naštěstí jsem si to moc nebrala, hlavní je, že konečně vím, jak se jmenuje. Sasuke.
"Je ať se kouká, to je to jediný, co může." Naominin jízlivý smích nakazil zbytek třídy. Už jsem těch posměšků měla dost. Adam si toho všimnul, a tak zakročil.
"Hele, Bloncko, radím ti, aby sis hleděla svého, nebo budeš mít problém se mnou." Na důraz svých slov se postavil. Valila jsem na něj oči stejně jako Bára.
V tom ho uzemnil jeho hlas. Promluvil s takovou lehkostí v hlase a mě naskočila husí kůže.
"Tak se zase posadíme, hysterko. Nechceš dělat našemu pohlaví ostudu, že ne." Sasukemu očividně přišlo vtipné, že se Adam vmísil do ženské malichernosti. Samozřejmě by se Adam bránil, ale to by nesměl zařvat Gulliver, neboli profesor.
"Jestli okamžitě nepřestanete, budete všichni celý měsíc po škole!!!"

Jakmile zazvonilo na přestávku, vypadla jsem ze třídy jako první. Byla jsem tak naštvaná na celý svět. Ráno mi nezvoní budík, zesměšnila jsem se poněkolikáté a to zejména dvakrát před ním, před Sasukem. Proč mi to ale vůbec vadí?
Někdo mě chytnul za rameno. Prudce jsem se otočila a spatřila úsměvavou dívku. "Nic si z toho nedělej, Denis. Zpestřila si nám všem vyučování." Tahle kráska s fialovýma očima tam byla taky? Že jsem si ji všimla. "Mimochodem jsem Hinata." A než stačím cokoliv jiného říct, odběhne pryč.
Jak se tak dívám na její dlouhé černé vlasy, když se ode mě vzdaluje, naskočí mi před očima obrázek z minulosti.
"No tak, vem ji, už nemůžu." Žena mě položila na suchou zem, v ten samý okamžik se vedle nás zbořil dům pod náporem ohně. "Jestli ji nevezmeš, shoří tu jako vše ostatní."

Zahalena ve stínu myšlenek jsem se odebrala na hodinu jasnovidectví. Ve třídě jsem byla jako první, což mě potěšilo. Aspoň jedna pozitivní věc za dnešek. Jakmile vešla dívka s brýlemi, rozešla jsem se jí naproti.
Chvíli na mě civěla jako na boží stvoření, ale hned se vzpamatovala a na rozdíl od včera mi pěkně odsekla. "Jestli něco chceš, tak ti říkám: NE." Napodobila můj tón a mě se v ten moment zalíbila.
"heh, myslím, že jsme to vzali …" její obočí mě varovalo "ehm že jsem to já vzala špatným koncem, takže co začít znovu? … Jsem Denis a ty jsi?"
Našpulila pusu a chvíli uvažovala, jestli to se mnou má smysl. Ale nakonec se zazubila a podala mi ruku. "Hillary."
Při hodině jsem zůstávala na stejném levlu jako včera. Liv mi říkávala, že je to tím stresem uvnitř mě. "Dokud to ze sebe nedostaneš, neposuneš se dál. Tvé myšlenky si dělají, co chtějí."
"Paní Liv, je možné, že se mi vidiny můžou smíchat se sny?"
"Jistěže ano. Ale ty jako jejich vůdce musíš být schopná rozlišit sen od předtuchy."
"Jak?" zeptám se přímo. Liv si mě měřila a poté mi řekla, že to probereme po hodině.
"Prosím. Je to nutné." Naléhala jsem na ní se vší úctou " Sama jste říkala, že před touhle třídou nemusím nic tajit."
Bingo.
"Tak spusť, místo vyučování se prohrábneme tvou myslí."


"Velmi zvláštní. Máš v hlavě slušný zmatek. Vzpomínáš na časy v lidském světě, máš potřebu srovnávat republikány s lidmi. Zároveň tě děsí vzpomínky ze tvého zajetí, neustále tě provází bolest, kterou si přetrpěla." Liv povídala nahlas, zatímco měla dlaně položené na mých spáncích. "Zarudlé oči…" v ten moment sundala ze mě ruce a propalovala mě pohledem.
"Něco je špatně?" její zorničky se rozšířily a rozkázala ostatním, ať si sbalí a opustí třídu.
Liv přecházela z jednoho rohu do druhého a mě tím pořádně děsila. Jakmile poslední student opustil třídu, obrátila se na mě.
"Řekni, co si pamatuješ jako poslední?" svraštím čelo, aby pochopila, že nevím, na co se ptá.
"Co si pamatuješ, když vás zachránili? Než si upadla do bezvědomí?"
"Viděla jste vše, paní. Na nic víc si nedokážu vzpomenout." Mlčky se otočila k oknu a zadívala se do slunce. Poté si nahlas povzdychla.
"Denis, požádám tě o jednu laskavost; nevyhledávej toho, kdo tě zachránil. Ujišťuji tě, že je nebezpečnější než Machado."
"Vy víte, o koho jde?"
"Ne, ale ti, již vlastní rudou barvou nikdy nebývají dobří." Popošla ke mně blíž a chytla mě za ramena. "Rozumíš? Vypusť to z hlavy."
"Právě po mě chcete, abych zapomněla na toho, kdo mě zachránil."
"Určitě to neudělal kvůli tobě, holčičko. Zachránila tě ta žena..." Její informace byly pochybné. Ten muž probodl Machada, tu ženu si vybavuji jen matně. A proč se mi minulost ukáže ve chvíli, kdy se ke mně přiblíží někdo jako je Sasuke, nebo ta dívka …jak se jmenovala…Hinata?!
Dle jejího prosícího pohledu jsem ji nechtěně přikývla, že to nechám být. Věděla něco, co já ne. A nechtěla mi to říct, takže ji raději nechám v domnění, že je mi to volný.
 


2. Kapitola

22. února 2016 v 18:25 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Učebna jasnovidectví byla více než útulná. Místo lavice a židle se sedělo na nadýchaných polštářích, na kterých se dalo i ležet. Vysoké okenní tabule byly na východ, takže místnost měla dostatek slunečního svitu. Což mi víc než vyhovovalo. Jedinou nevýhodou se zdálo být těch devadesát schodů, který musí dotyčný vyjít, aby zde mohl šprtat.
Na hodině bylo pouhých sedm studentů, se mnou osm. Takže tímto darem zřejmě moc studentů nepřekypuje. Usadila jsem se vedle dívky s kulatými brýlemi, vypadala mile. Nicméně po minutě jejího zírání na můj obličej mi nepřišla tak milá. "To vypadám tak úžasně, že nevíš, kam jinam zírat?" můj nevrlý tón ji zaskočil, takže hned stočila hlavu zpátky ke svým věcem. "Promiň, jen, v životě jsem neviděla člověka z blízka." A je to tady. Prostě se liším od ostatních, toho se nikdy nezbavím. "Tak teď s ním budeš denně na jasnovidectví, budeš mít dost času poznat ho." Ironicky se na ní ušklíbnu a doufám, že už mi dá pokoj.
"Vážně? Dovolíš mi se s tebou kamarádit?" její dychtivost mě ohromí. To snad nemyslí doopravdy, že ne.
"NE." Najednou její obličej sklesl a já pocítila lítost. Vzpomínám si, že v mém světě, ve kterém jsem vyrůstala, jsem přivítala každou novou známost a nikdy jsem nebývala nepřátelská. Jedna má část mě nabádala, abych se ji omluvila. Nicméně ta druhá mě pokárala, že už nejsem jako dřív a především nedávám šanci. A tak jsem se od holčiny v brýlích odvrátila a vyčkávala příchodu profesorky.
Brada mi spadla někam ke kolenům. Čekala bych kohokoliv - malého, velkého, vrásčitého, tlustého či někoho s přísným ulízlým drdolem, ale rozhodně bych nečekala, že mou novou profesorkou bude překrásná žena s ebenovýmy vlasy sahajícími někam pod zadek a safírovýma očima, jejichž hloubka donutí sklopit cizí zrak k zemi. V hedvábných bílých šatech s průsvitnou vlečkou a širokými rukávy vypadala jako panenka. Nemluvě o její porcelánové pleti.
"Vítám Vás v hodině jasnovidectví," ach bože a ten melodický hlas se snadno zaryl hluboko do mé paměti. "než začneme chtěla bych požádat naší novou studentku, aby přistoupila blíž a představila se nám." Její vřelý úsměv mě zahřál u srdce. Zírala jsem na ní tak dlouho, dokud mě nepožádala znovu, abych přistoupila. Zatřásla jsem hlavou na probrání a nerada jsem ji poslechla. Ach, vždyť už o mě slyšeli na zahájení.
"No pojď blíž, já tě nekousnu." Dotkla se mého ramene a opět se usmála.
"Tak, pověz nám něco o sobě, Denis." Vybídla mě a všech sedm studentů nastražilo uši. Nadzvedla jsem obočí a nevinně pohnula rameny. "Co byste chtěla slyšet?"
Zasmála se. "Já? Já vím dost, ale určitě je něco s čím by ses chtěla podělit se svými novými spolužáky." Třeštila jsem na ní své zelené oči, protože mi právě došlo, že tahle žena vyloženě chce, abych vykřičela své emoce a ulevila si. "Nechci se o nic dělit, paní." Liv mě obejde kolem dokola a zamyšleně si mě prohlíží. Poté se obrátí čelem na třídu a rozhodí rukama. "Nuže, jestli tě mají mé hodiny něco naučit, tak je to především upřímnost. Vidět minulost či budoucnost nebývá nikdy sladkým medem, a tak si my, kteří oplýváme tímto darem, nesmíme dovolit nalhávat něco samy sobě. Abys mohla začít uvolňovat svou mysl, musíš ze sebe vypustit všechen ten vztek, co v sobě dusíš. A od toho jsme tady my, abychom ti pomohli." Raději jsem nic neříkala a přála si usadit se. Se svými problémy se vypořádám sama a nehodlám do toho zatahovat zbytek třídy.
Jakmile Liv pochopila, že ze mě nic nedostane, nařídila mi, abych se vrátila na své místo. Její tón byl pořád vlídný a schovívavý. Za to jsem jí byla vděčná, alespoň někdo nemusí zvyšovat hlasivky, aby si prosadil svou.
Během hodiny Liv nabádala každého, ať vyluští něco málo z magických run. Každý něco plácnul a byl pochválen. Nicméně když přišla řada na mě, neviděla jsem nic než runy. Liv mi radila, abych přivřela oči a soustředila mysl na runu, kterou jsem si vybrala. Prý by mi měla ukázat, co znamená. Bohužel nic nepřišlo. Ani když jsem se uklidnila, stále jsem měla před očima černo.
Liviin hlas mi zazněl v mysli. Z počátku jsem se lekla, ale velmi rychle jsem si zvykla. "Uvolni se a soustřeď se. Mysli na tu runu, představ si, co by mohla vyjadřovat. A hlavně dýchej." Nic. Nepřišlo vůbec nic.
"Na první hodinu sis vedla dobře." Nebyla jsem zvyklá na tahle chlácholivá slůvka, a tak jsem jednoduše ucukla pod jejím dotykem. "Dobře? Vždyť jsem ani nic nevyluštila. Pro mě to jsou jen neznámé znaky, kliky háky a nic víc. Nemusíte mě šetřit jen proto, že jsem tu prvně! V zajetí se mnou jednali stokrát hůř."
Liv se na mě smutně podívala. "Ale tady nejsi v zajetí, Denis Dawsonová. My tě nechceme trestat…" odmlčela se a nahlas si povzdychla. "Sbalte si věci a můžete odejít." Dá pokyn ostatním spolužákům a na mě se ještě podívá. "Vezmi si prosím k srdci, že kdykoliv budeš potřebovat s něčím pomoct, můžeš se na mě obrátit. Nezastihneš mě ale ve škole, musela bys přijít do Lesní Říše, do Forétegna."
"Do říše?" zeptám se natvrdle. Ona na mě vycení ty své perfektně bílé zuby. "Ovšem že, přeci elfka královského rodu nebude žít na školním pozemku." S těmito slovy opustila místnost a mě zanechala v úžasu před katedrou.
Elfka. Učí mě elfská čarodějka.

Je vůbec možné, aby se všechny mé dětské představy splnily? Aby všechny ty pověsti a báje byly skutečné? Právě jsem poznala první elfku vůbec a popravdě předčila všechna má očekávání. Proud myšlenek mě unášel tak důkladně, že jsem ztratila pojem o realitě. Ani jsem nepostřehla, že už dávno vycházím z učebny.
Prásk.
Au. Chytla jsem se za čelo. To už je dnes podruhé, co se za něj chytám.
"Ach pro Artemis, jsi v pohodě?" rozčepýřený blonďák se na mě zubil a svýma blankytnýma očima vyjadřoval, že ho to mrzí. Svraštila jsem své už dost bolavé čelo.
"Jo, vůbec mě nepřekvapuje, že mám dnes takovou smůlu. Co si to vůbec říkal, pro Artemis?"
Blonďák mi podal ruku, aby mě zvedl ze země. "Chápu, ty seš ta nová, která na sebe strhla všechnu pozornost," mezitím co jsme společně sbírali ze země jeho papíry, pokračoval. " Pro Artemis znamená něco jako, že se lekneme, nebo jsme překvapeni…uhm, nevzpomenu si, jak tomu říkáte vy …" nadzvednu obočí "lidi.." Pak se dnes poprvé zasměji a opět se plácnu do čela. "Jasně, ty myslíš - proboha….." zasměje se též. "Jo, to je ono. Tak zvláštní, abyste používali něco jako proboha…"
"Pověz, proč Artemis je lepší? Nebo vám snad bůh nic neříká?" V tuhle chvíli už jsme stáli a rozcházeli se po schodech dolů.
"Artemis je mým stvořitelem…. Vyznávám emoce jen vůči ní, bůh je příliš široký pojem, víš…"
"Aha. No tak snad se brzy vyznám v tomhle začarovaném kruhu." A usměju se. Blonďák se na mě chvíli zamyšleně díval a poté se zastavil, čímž zarazill i mě.
"Jsem Naruto…" a podá mi ruku. Na moment jsem se pozastavila, protože jsem si uvědomila, že tenhle sympatický a okouzlujicí blonďák mě donutil k prvnímu upřímnému úsměvu a k navázání nového vztahu. Jeho vřelost mě donutila opětovat mu gesto.
"Denis Dawson, ale to už jistě víš, dnes jsem středem pozornosti…" a nervózně jsem si mnula prsty.
"Těší mě, Denis Dawson. Já mám pozornost rád…" a rozutekl se jiným směrem . Byla jsem šokována jeho hyperaktivitou, tak jako jeho přátelským úsměvem. Zajímavý kluk.
****
V jídelně jsem si přišla jako na dovolené, spousta švédských stolů s jídlem od všeho druhu, od vajíček, ovoce, zeleniny, párků, fazolí, světlého-tmavého pečiva po palačinky, lívance, cereálie, jogurty, sýry, salámy a podobně. Nandala jsem si od všeho trochu, takže jsem musela jít s tácem nadvakrát. Což vyvolalo další vlnu spekulací o tom, kam to do sebe narvu. Víte, nejsem vybíravý člověk, ale když jste zvyklý řadu týdnů jíst suchý chleba a výjimečně dostat neokořeněné maso, tak váš žaludek si z takového množství jídla neumí vybrat. Což mě dovádí k závěru, že je lepší vzít si od každého něco a pak se podělit s ostatními u stolu, kteří mimochodem na mě koukali taky jak na blázna.
"Co? Neviděli jste holku přejídat se?"
"Přejídat se možná, ale tohle je obžerství…" Jardovi očividně nepřišlo normální, abych do sebe nacpala už třetí housku se sýrem a salámem, jeden ovocný jogurt a ke všemu to zapíjela colou a hrnkem kávy. "Mňam, to je dobrota….Lepší než ty blafy v nemocnici…"
"Ehm, Denis, zlato, jsem ráda, že ti chutná, ale stále máš scvrklý žaludek a neměla bys to tolik přehánět. Není to dobré…" Bára se svým krajíčkem chleba vypadala oproti mě tak žensky. Až mi to sousto v puse přestalo chutnat a zkrátka jsem ho vyplivnula do ubrousku.
"Nechci tě neustále kritizovat ale…" skočila jsem ji do řeči, "tak to nedělej!"
Raději se napila svého šálku kávy.
V jídelně se to začalo hemžit studenty z vyšších ročníků. Všichni na nás zírali a když už ne zírali, tak se nenápadně podívali. Proč jsem jediná, komu to vadí?
"Všichni na nás čumí."
"Jsme místní atrakce, tak toho aspoň využijme." Nevěděla jsem, zda to Adam myslí vážně, každopádně Jardovi se ten nápad zamlouval. Hned se totiž před Bárou začali bavit o místních holkách a jak je nalákají na jejich historky, které zažili v Aréně Smrti. Nešlo nepovšimnout si, jak se Bářiny modré oči zaleskly slzami. Trhalo mi srdce, když jsem si představila, jakou bolest musí cítit, když její přítel/ex diskutuje o jiných. Škoda jen, že byla tak slabá, aby se mu bránila.
"Zavři zobák, Adame!" podíval se na mě šokovaně. "A nezírej tak, že ti to není trapný takhle mluvit před holkou, s kterou si prožil několik let! Hlavně, že v noci se ti hodí jako hračka do postele." Bára na mě valila oči a zapomněla žvýkat. Ale nestačila jsem mu dovynadat, protože mě přerušil čísi hlas.
"Ehm, ehm..vskutku romantické, nicméně na tohle budete mít čas později." Ten pištivý tón mě varoval předem, že až se za ním otočím, spatřím místní populární holku. A jakbysmet.
Přede mnou stála celkem dokonalá blondýna s modří v očích jako oceán. Za ní postávaly další dvě holky. Jedna měla černé vlnité vlasy po pas dlouhé a ta druhá dávala přednost zrzavému mikádu. Co se jim muselo nechat byla jejich krása, která z nich sršela. Bylo na nich něco jiného než na ostatních, vlastně bych je na první pohled mohla srovnávat s paní Liv, dokonce i s Narutem.
Něco chtějí, jinak by nepřišly. Takže jsem na ně hodila otrávený výraz a nadzvedla obočí.
"Mé jméno je Naomi Wayttová. Určitě už si slyšela, že jsem dcerou velmi uznávaného mistra Fugukiho, který zasedá v Radě. Ty za mnou jsou Alice a Nana, a ty seš…"
"Nikdo, kdo tě nemusí zajímat." A co nejvřeleji se na ní usměji. Uchechtla se.
"Jsi drzá, Dawsonová. Každopádně to řeknu jen jednou. Buď se přidáš k nám a budeš velmi oblíbená, nebo odmítneš a staneš se vyvrhelem."
Zasmála jsem se a popadla se na břicho. "Páni, seš dobrá, Naomi! Nelišíš se nijak od holek z mý bývalý školy. Krásná, ale tak naivní." Najednou se v jídelně začalo šuškat a všichni vyčkávali, co ze mě vypadne dál. "Řekni, jakou hrozbou pro tebe jsem, že mi nabízíš obědvat u tvého stolu?" jídelnou se rozezněl smích studentů, sedící poblíž nás. Přesně touhle situací jsem si už kdysi prošla a nadšeně přikývla. Tentokrát jsem to nehodlala zpackat. Naomi je podle všeho velmi populární dívka a zřejmě dostala podnět k tomu, aby se mou přítomností cítila ohrožená. Jinak bych ji nestála ani za pohled.
Na čele ji vyskočila vráska, zřejmě to nečekala.
"Musím uznat, že hloupá nejsi, jiné holky by po takové příležitosti skočily bez váhání a ani by je nezajímal důvod jejich přijetí." Opřela se dlaněmi o můj stůl a mě se naskytl bujný výhled do jejího výstřihu. "Každopádně líbí se mi tvůj styl, upravila sis uniformu aniž bys dostala svolení, toho si cením. Během prvního dne si na sebe strhla veškerou pozornost a to se mě včelí královně opravdu nelíbí. Takže buď se přidáš k nám a zapomeneš na své přátelé, nebo .." tentokrát jsem si stoupla. Byla jen o pět centimetrů vyšší než já, takže takový rozdíl mezi námi nebyl.
"Nikdy už nezmiňuj mé přátelé, rozumíš?"
"Denis, nech to plavat." Ozval od stolu Jarda.
"Jó, poslechni svého kamarádíčka." Zahihňala se ta zrzka.
"Ticho, Nano!" uzemnila ji Naomi. "Tak hele, upřímně si myslím, že by ses k nám hodila, v partě je nás mnohem víc a každý z nás má ojedinělé schopnosti. Byla bys výborným posledním dílem skládačky."
Vážně by mě zajímalo, proč si tohle myslí. Není na mě nic výjimečného. Nejdříve na mě vytáhne uniformu, kterou má též upravenou a soudím, že ona se zbytkem partičky si smí nosit, co chtějí, a teď tady mluví o mých schopnostech. Každopádně ne díky, nehodlám se podřizovat něčím rozkazům. A už vůbec ne blondýně.
"Poslyš, Naomi, cítím z tebe moc a vliv, a těší mě, že si myslíš, že bych zapadla do tvé geniální partičky, nicméně nemám zájem. A už vůbec nechci ztrácet čas se Sněhurkou." Tím jsem se posadila zpátky na židli a vyčkávala, co přijde.
V jídelně bylo příliš velké ticho a zřejmě čekali na zázrak jako já.
"Řekla sis o to." Zašeptala.
A vylila mi zbytek coly do jídla. Adam s Bárou se zasmáli, zřejmě doufali v něco víc. A kdo by taky ne, vždyť její papá je velký mistr, ha jako kdyby mě to zajímalo.
Každopádně má intuice mě varovala. Je dost možný, že jsem si právě zavařila na problému.
Beze slova jsem zvedla tác s jídlem , abych ho odnesla. Byla jsem tak zažraná do země, že se to prostě muselo stát. Vždyť dnes je to u mě na denním pořádku.
A že to byl tvrdý náraz. Spadla jsem na zem i s tácem. Jídelnou se ozval další chechot. Ach bože, na mě tenhle Institut nikdy nezapomene.
První, čeho jsem si všimla, byly boty. Později jsem zabloudila ke kalhotům a k bílé průsvitné košili, nakonec se moje oči zabodly do černě. Důvodem mého spadnutí byl On, ten kluk, který na mě zíral po zahájení na té chodbě. Tyčil se nade mnou jako bůh a k mé smůle i tak vypadal. Havraní rozčepýřené vlasy mu padaly do obličeje a jeho mužské rysy ve mně vyvolávaly euforii. Pod průsvitnou košilí se skrývaly vyrýsované svaly, které by stály za hřích.
Polilo mě horko.
"Neumíš dávat pozor, mrně?" po tomhle oslovení mě obrázek boha rychle přešel a vystřídal ho arogantní frajírek. Rychle jsem se zvedla a oprášila ze sebe zbytky jídla.
"Sorry, blbý den."
"To bych prosil." A odkráčel si jak namachrovaný páv. Překvapivě se usadil k Naomi ke stolu. Výborně. Vrána k vráně sedá. Aspoň mají, co rozebírat.
Nicméně pocit z něj mi nebyl ani příjemný ani nepříjemný. A ty jeho proklatě černé oči... nikdy v životě jsem nepotkala nikoho s takovou hloubkou a vervou, možná jen paní Liv, nicméně ani tu bych nemohla srovnávat s ním.
Tác jsem nechala na zemi a lhostejným krokem jsem vyrazila ven na vzduch. Rozdýchávala jsem se. Je dost možný, že egoistických republikánů tu bude víc.
Usadila jsem se na schody a vyčkávala až se Bára uráčí přijít, aby mě dovedla na náš pokoj.

"Nepřišlo ti to zvláštní? Myslím ten rozhovor s Naomi…" prohodila Bára cestou na kolej.
"Ani ne, typická královna školy, má strach z nové tváře…"
"Vždyť se taky tak nazvala včelí královnou," zasmály jsme se obě dvě. "nicméně jak může vědět o tvých schopnostech, nikdo kromě nás neví, čeho jsi schopná. Tak proč tě vermomocně potřebuje ve svém spolku."
"Jestli ti dělá starosti, že by nás rozdělila, tak si je děláš zbytečně. Nemám zájem o její přízeň, skončila bych jako její poskok."
"Denis, tys necítila tu mocnou auru kolem nich? To samé vycházelo z toho fešáka, do kterého si narazila…" další úšklebek.
"Cítila, jak to s tím souvisí?" Bára se zastaví přímo naproti mně a chytne mě za ramena.
"To samé srší z tebe!"
V tu samou chvíli jsme došly před kolej. Byla to budova vzdálená necelých pět set metrů od Hlavní.
Uvnitř byla jedna společenská místnost s gaučem a křesly, vzadu se nacházela kuchyňka s ledničkou a kávovarem, a z hlavní chodby vedlo točité schodiště minimálně se třemi patry. Naše dveře od pokoje se nacházely ve druhém poschodí s číslem patnáct. Díky bohu, že jsme nedostaly žádné magické číslo.
Když otevřela, moje první reakce vypadala uspokojeně, obzvlášť když jsem si všimla, že v pravým i v levým rohu se nacházejí další dveře. Otevřela jsem ty nalevo a spatřila bílou koupelnu se sprchovým koutem a dvěma umyvadly, nechyběla ani pračka. Po spatření jedné postele v místnosti uprostřed bylo jednoduché odhadnout, co se skrývá za těmi druhými dveřmi.
Voalá.
Sice menší ale zato útulnější pokojíček s jedním dvoukřídlým oknem, psacím stolem a jednou skříní a postelí. U postele byl noční stolek s lampičkou a na něm budík. Ha, někdo si ten dnešní příchod vzal příliš osobně.
"Vyhovuje?" má spolubydlící se opírala o futra a čekala na odpověď. "Naprosto."
"Chtěla jsem ti nechat ten větší, ale říkala jsem si, že tady vzadu budeš mít víc soukromí."
"Ne, to je v pořádku. Moc se mi líbí." A posadím se na postel.
"Ještě něco tady chybí," a s těmihle slovy odejde, ale po chvíli se vrátí se zakrytou vysokou věcí.
Strhne bílé prostěradlo a já si zakryju obličej. "Předpokládala jsem tvou reakci, každopádně si myslím, že by ses do zrcadla měla dívat častěji."
"Ach, vždyť víš, že se toho pohledu děsím. Odnes ho pryč. Ten pokoj byl hezčí bez něj." A zarazím hlavu do polštáře.
"A jak by ses prosím tě chtěla parádit na hodiny, divím se, že se ti to dnes povedlo." Věděla jsem, že si dělá srandu, každopádně jsem ji na to nechtěla říct nic jiného než obyčejné hm.
"No tak, Denis, proč se toho tak děsíš."
Skrz polštář jsem zamlulala pár slov. "Protože už to nejsem já."
Bára se zasmála a pohladila mě po zádech. "Ovšem že jsi a až nabereš síly, budeš ještě krásnější než si teď."
Poté mě zanechala v pokoji samotnou. Zůstala jsem tu jen já a zrcadlo.
****
Když se setmělo, rozhodla jsem se, že se na sebe přeci jen podívám. Neviděla jsem se od doby, co mě zajali. Absolutně jsem neměla představu o tom, jak asi vypadám. Obávala jsem se toho, co spatřím. Co když se nepoznám?
Vyslékla jsem se z županu, a tak, jak mě stvořil bůh, jsem si stoupla před zrcadlo. Dívala jsem se na špičky prstů, ale ani ne po chvíli jsem spatřila v odraze svůj zděšený výraz.
Krátké, čokoládové kadeře mi sahaly po krk a kroutily se na všechny strany. Propadlým tvářím chyběla růžová barva, a tak nebylo divu, že mé zelené oči se zdály příliš velké. Naštěstí je lemovaly husté černé řasy, takže jsem nevypadala nejhůř. Ďolíček ve tváři mi zůstal, to mě uspokojilo, byl to jeden z mých typických rysů.
Horší to bylo s mým tělem. Nejen lícní, ale i kliční kosti mi vylejzaly, moje vyrýsované břicho za posledních pár týdnů zavřených v nemocnici zchudlo. A moje vypracované nohy by se daly nazvat brkačky. Kdyby zavál silný vítr, odfoukl by mě. Z holky, která bojovala v gladiátorských hrách denně o život, nezbylo nic. Jsem vážně dost hubená, nedivím se, že mě Bára pokárala s tím přejídáním.
Kromě téhle extrémní štíhlosti se mi na těle vyskytovaly tenké jizvy, nejvíce však na zádech. Díky bohu za zázračné masti, které mi většinu zranění uzdravily. Jinak vám garantuji, že už bych se nemohla vysvléknout. Zezadu na krku se mi pyšnilo tetování, které jsem si nechala vytetovat v zajetí. Byla to holubice v koruně stromu a kousek pod ní se drobným tahem schovávaly moje Sai dýky.
Rukama jsem si přejela od prsou k bokům a zasyčela bolestí. Stále cítím ostří zabodnuté hluboko ve mě, i přes to že mi ho doktoři vyndali a ránu mi zašili. Sundala jsem si obvaz a spatřila dvanáct stehů. Rána se pořád červenala. Ještě chvíli potrvá než se uzdravím úplně.
Aniž bych chtěla, zasáhl mě proud myšlenek.
Machado, pán, jenž mě vlastnil, chtěl dokončit smrtící úder a jednou provždy mě zlikvidovat. Přivřela jsem oči, už tak z mého zraněného boku vytékalo příliš tmavé krve, nebyla šance na mou záchranu. Je konec.
Úder nenastal. Otevřela jsem oči a mlhavě spatřila, jak Machadovo hrudí projíždí katana. Poté na pokraji smrti spatřím muže s červenýma očima. Díval se bez náznaku emocí na mé ošklivě zřízené tělo. Těsně před upadnutím do kómatu mi výhled zaclonila neznámá žena.
Najednou se nacházím v jídelně v Institutu a v myšlenkách mě pronásledují ty červené oči. Když v tom do mě upřed pohled ten mladík, do kterého jsem narazila.


"Proboha, co to bylo…" zašeptám sama pro sebe, vzápětí jsem spatřila stín v odrazu světla, otočila jsem se k oknu a zostřila jen rychlé mihnutí.
Rychle jsem přes sebe přehodila župan a otevřela okno. Vyhlédla jsem ven, ale nikoho jsem neviděla. Zakroutila jsem hlavou asi proto, že jsem paranoidní.
Raději jsem zavřela okno a zatáhla závěsy. Těsně než jsem si ulehla do postele, šla jsem popřát dobrou noc mé milované spolubydlící.
Usínala jsem s myšlenkami na onoho muže, který mě zachránil. A nemohla jsem se zbavit pocitu, že ten mladík z jídelny je mu víc než podobný. Až na ty oči.

1. Kapitola

20. února 2016 v 22:23 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Kapitola První

Říká se, že fantazie je prostředníkem k nekonečnosti. My, lidé, často sníme a vytváříme si imaginární svět, ve kterém jsme hlavní hrdinové, zbohatlíci, nesmrtelní či dokonce obyčejní. I já jsem měla takovou bujnou představu o tom, jak by měl vypadat perfektní život náctileté dívky. Chodívala jsem na prestižní gymnázium v Praze a kamarádila se s dívkami z vyšších vrstev. Matně už si vybavuji, jak jsem toužila po jejich šatníku, po jejich nejnovějších outfitech nebo po jejich kráse. Vždycky jsem si říkávala, že nejsem k zahození, ale bohužel to v té době nestačilo. Ten, kdo neměl peníze na rozhazování, nebyl nikdo.
Nicméně jako já jsem záviděla jejich bohatství, tak ony záviděly mou svobodu a klidný život. Možná proto mě přijaly mezi sebe a staly se z nás kamarádky. Mohla jsem se od nich učit tak, jako ony se učily ode mě. Přesto jsem v hloubi duši cítila, že se liším od všech svých spolužáků. Říkávala jsem si, že nejsem normální, pokud věřím, že existuje něco nadpřirozeného ve Vesmíru. Pamatuji si, že když jsem se zmínila ve třídě, že věřím na duchy, byla jsem terčem posměchu celý měsíc. Kluci si ze mě utahovali, ať nečtu ty fantazy magory knížky a především ať nekoukám na seriály o upírech. Mé nadšení do scifi světa nikdo nesdílel a mé krásné kamarádky o tom nechtěly slyšet.
A tak jsem častokrát utíkala do své nekonečné fantazie, ve které jsem si vytvářela svůj vlastní svět plný elfů, čarodejnic a bájných bytostí. Sedávala jsem u počítače přesně tak, jako sedím dnes, a psala jsem si vlastní vymyšlené povídky, s tím rozdílem, že toto jsou skutečné deníky z mého života. A já se chci s Vámi o ně podělit.


Vůbec se mi nelíbí, že tu vážně stojím! Jak mě mohli přesvědčit k něčemu tak stupidnímu, jako je chození do školy?! Ach, vážně, kdyby nebylo mých třech přátel asi bych přistoupila na druhou variantu, a to konkrétně na vymazání vzpomínek a vrácení domů k rodině.
Ale né, ono totiž prožít šest měsíců v těžkých podmínkách nestačí, my přeci musíme dokončit to, pro co nás zajali.
" K čertu s vámi!" zakleju dost nahlas a kopnu do nejbližšího kamínku, který se odrazí od lesklé železné brány zabudované v tlusté cihlové zdi. Odhaduju, že výška je přibližně deset metrů, zřejmě nestrpí noční útěky z internátu. Každopádně pochybuji, že pouhá výška několikakilometrového obvodu této školy zabrání nepříteli ke vstupu do areálu.
Vzala jsem kámen o velikosti mé dlaně a mrštila s ním o mříž brány. A jak jsem předpokládala, znovu se odrazil pod lehkým zábleskem žlutého světla a praštil mě do čela. "Do hajzlu už." Zařvu a chytnu se za bolavé místo. Takže škola přesněji Institut Pentagramus má neviditelnou bariéru pro nezvané hosty. Tak doufám, že jsem zvaná, jinak skončím na opačné straně.
Ačkoliv přešlapuju z místa na místo v těch nepohodlných školních střevíčkách, říkám si, jestli by nebylo lepší hodit si to teď hned. Můj žaludek je na vodě a s každou prodlouženou sekundou se asi pozvracím. Proč na mě nepočkali a nevzali mě sebou? Stačilo jen vydržet, dokud se nepohádám s doktorem a pak jsme mohli vyrazit jak čtyřčlenný tým. Teď budu muset čelit zraku všech přítomných úplně sama, protože jdu pozdě.
V kapse od kožené bundičky, která mimochodem nepatří ke školní uniformě, mi zapípal můj nový telefon. Jak zvláštní držet po tolika měsících něco jako elektronika. No vážně, ono totiž když do vás šest měsíců hustí, jak se máte bránit a ohánět mečem, či vydržet několik dní bez jídla, nebo hůř někoho zabít na rozkaz vašeho velitele, tak si ani nevzpomenete postrádat něco jako je mobil, televize nebo kabelka od LV, vaší jedinou prioritou je dožít se dalšího dne. Nicméně teď ho opět držím v ruce a snažím se vybavit, kde najdu tlačítko na odeslání sms. Bára, má přítelkyně, mě už nahání, že všichni na mě čekají. Paráda! Celá žhavá upoutat na sebe pozornost hned první den.
UŽ JDU. Potlesk, prosím. Právě jsem odeslala svou první sms a přišlo mi doručení o potvrzení přijaté zprávy.
A tak v černých lodičkách a děrovaných silonkách, v modré kostkované sukýnce, v bílé košili s modrou kravatou a černé kožené bundičce dělám první krok a brána se mi vřele otevírá. Vcházím do Institutu a spatřuji obrovský areál, na který by se vešly tři fotbalové stadiony Camp Nou, Barcelona. Sice nerada musím uznat, že ředitel Institutu, Taliesin Twardovski, opravdu nepřeháněl, když tvrdil, že jeho škola je největší na tomhle světě.
Pozemek mě natolik ohromil, že jsem byla víc znechucená než před chvíli. Raději bych si prohlédla školu, ve které teď budu žít, než dojít na to zahájení. Všude kolem mě se tyčily budovy gotického, ale i románského stylu, trávník se čerstvě zelenal a jakýmkoliv směrem se vyskytovaly cesty z dlažebních kostek.
Ušla jsem pár metrů a rozhlédla se kolem dokola. Víte, nevýhodou toho, že jsem nešla s přáteli, byla ta, že všechny budovy se tvářily jako Hlavní. Tam se totiž konalo Zahájení Dne. Když mi přilítla další sms od Báry, pochopila jsem, že pozdní příchod se změnil na ultra mega pozdní příchod. To už nemyslíš vážně, viď. Ředitel netrpělivě ťuká prsty o stůl! Vykašlala jsem se na odepisování a rozběhla se směrem k budovám, které stály blíž u sebe. Po cestě jsem několikrát zakopla, protože ty zpropadené podpatky mi bránily ve výkonu. Chvílemi jsem bloudila v blízkosti fontán a když jsem spatřila tři stejné budovy vedle sebe, které se lišily nepatrným detailem jako je nápis, došlo mi, že ta prostřední bude určitě hlavní! Doběhla jsem dovnitř a nekoukajíc na magický prostor kolem jsem se se vydala napravo.
Špatně. Došla jsem ke zdi, která dál nevedla.
Rozběhla jsem se na opačnou stranu, proběhla kolem pár zavřených dveří a na konci této chodby jsem zahnula doleva a spatřila dva namakané chlapi s výrazem drsňáka. Upravila jsem si sukni a už pomalým krokem jsem se vydala jejich směrem. Za dveřmi jsem slyšela hluk, takže bylo jasný, že hlavní sál je přímo za těmi opálenými chlapíky. Oba dva měli na sobě kladenou nešitou sukni z bavlny, přes to zlatavé brnění, jejich hruď byla holá a pouhé zlaté popruhy jim zakrývaly jejich svalnatá prsa. V levé ruce drželi oštěp a druhou nechali volně viset podél těla. Za opaskem byla skrytá mačeta. Typla bych je na dávné egyptské stráže, alespoň jejich oděvy tak vypadaly.
Jakmile jsem se zastavila těsně před nimi, připadala jsem si jak Alenka v říši divů, která se setkala s obry. Byla jsem tak drobná oproti nim, že jsem se zmohla jen na nevinné zazubení. "Jdete pozdě." Jeden ze stráží na mě promluvil přísným a tvrdým hlasem. Což mě akorát tak nakrklo. Co mi má nějaká stráž připomínat hodiny, sakra. Jako kdybych to nevěděla sama, že asi dostanu vynadáno.
"Možná proto, že rozeznat hlavní budovu z dalších dvaceti, je pro někoho jako jsem já velmi obtížné." Odsekla jsem a dala najevo, že jsem tu prvně. Strážova tvář se ani nehnula, namísto toho se oba dva chopili kliky na dvoukřídlích dveří a otevřeli mi prostor do magické školy, magického místa. Ačkoliv můj udivený výraz chtěl protestovat, dokázala jsem si zachovat tvrdou a chladnou tvář. I ve chvíli, kdy se zrak přítomných stočil mým směrem.
***
Jeden, druhý, třetí krok vpřed. Hluboký výdech a nádech. No tak, Denis, to zvládneš. Jen ať se podívají! Nepřišla si kvůli vytváření nových pout, může ti být úplně jedno, co si kdo o tobě myslí.
Rychlým pohledem jsem sjela po celém sále, chvíli jsem se rozhlížela, kde sedí mí přátelé a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem je našla úplně na druhým konci v blízkosti učitelských stolů. Takže ke všemu musím projít skrz celou halu až ke svému místu. Bezva, tak aby si mě mohli přítomní lépe prohlédnout, vykročila jsem ladnou chůzí prostředkem uličky. Hlavu jsem měla vztyčenou tak, abych dala všem jasně najevo, že nejsem jen tak někdo. Někdo by mohl říct, že sebejistějším krokem bych jít už nedokázala.
Při chůzi jsem cítila zraky studentů na svých zádech. Některé byly přátelské a zvídavé, ale i negativní. Studenti, oblečení v uniformách, seděli převážně po pěti u jednoho stolu, sem tam se ale objevil stůl s větším počtem. Co jsem si vlastně představovala? Čekala jsem, že snad spatřím obludy a různá bájná stvoření? Neboť nechápu, proč se vůbec divím, že všichni vypadají tak normálně, lépe řečeno tak lidsky. V zajetí jsem se setkávala s různými bytostmi, ale jen málokdo vypadal jako člověk. Zde v Institutu byli všichni podobní lidem. A po uznalém hvízdání od chlapců jsem usoudila, že i typické klučičí chování je zde naprosto stejné. Dělala jsem, že to neslyším. Jejich uchýlácké řeči na můj sexy zadeček mě vážně nebavily. A co hůř, dali zdějším děvčatům podnět k opovržení. Heh, ani ženská žárlivost a malichernost není jiná než mezi lidmi.
Neunikla mi reakce od pěti děvčat kolem kterých jsem právě prošla. "Porušuje pravidla! Nemá uniformu." "Ale má, jen si ji upravila!" "To se smí?" Můj pravý koutek se nadzvedl někam nad mraky, koukám, že moje vylepšená uniforma bude týdenním tématem. Jakmile jsem došla na druhou stranu sálu, ředitel se zvednul ze židle a dal pokyn studentům, aby se ztišili.
Ticho. Vskutku báječné, jak umí poslouchat.
Ředitel přistoupil blíž a ukázal rukou, abych se posadila ke svým přátelům. "Řekněme, že pro dnešek budeme přehlížet Váš pozdní příchod, slečno Dawsonová. Prosím, posaďte se." Mírně jsem naklonila hlavu v šoku, že jsem očekávala většího sprďana, nicméně bych měla být ráda, že to dopadlo takhle.
Mlčky jsem se posadila na prázdnou židli vedle Báry.

"Prasklé péro v budíku?" na Jardovu poznámku jsem zareagovala nechápavým výrazem. "Jinak si nedokážu vysvětlit, že přijdeš o celých padesát devět minut pozdě." A pobaveně se zasmál.
"Kdybyste mě nenechali včera na tom mizerným lůžku a vzali mě sebou, nemusela jsem dnes bloudit a byla bych tu včas! Ne, vy jste mě raději nechali pod kudlou doktora! Víte, jak mi bylo nepříjemný poslouchat ty jeho žvásty, jak mám být na sebe opatrná. Neustále jsem poslouchala kecy, že jsem utrpěla vážná zranění." Naše kamarádka nás nenechala pokračovat v rozhovoru: "Můžete být laskavě zticha? Ty," podívá se na mě. "přijdeš pozdě a ty" stočí zrak na Jardu. "nech si hloupé připomínky na večer. Slovo má ředitel!" a odvrátila se od nás.
"Ty to zahájení bereš příliš vážně, Báro. Beztak se nikdy nestaneš mocnou čarodějkou jako je ředitel." To je Adam, čtvrtý člen našeho týmu, než nás zajali, byl to Bářin přítel, bohužel od těch hrůzných zážitcích to přestalo mezi nimi fungovat. Moc dobře věděl, čím Báru zranit a bohužel toho využíval příliš často. Co já vím, tak od naší záchrany si Bára dala za cíl, že už nikdy a nikdo ji nezničí, což byl důvod k tomu, aby zůstala v tomhle světě a zesílela.
Na jeho nechutnou poznámku nereagovala a dělala, že to neslyšela. Nicméně já měla chuť mu jednu vlepit. Už to trvá příliš dlouho na to, abych to přehlížela. Obzvlášť když vím, že ji přes noc využívá k uspokojení. Než jsem stihla cokoliv říct, zasloužila jsem si kopanec do holeně od Jardy. Naštvaně jsem se na něj podívala a on mi naznačil, ať nic nevyvádím. Protočila jsem panenky a začala vnímat ředitelova slova.
"Jak jistě víte, před pár týdny jsme zachránili nevinné z otroctví, byla to těžká záchranná mise, ve které přišlo mnoho republikánů o život. Ti, co přežili, se vrátili ke svým rodinám a dostali od státu odškodné." Na chvíli se odmlčel. Upravil si svůj dlouhý vous.
"Nicméně všichni už jste slyšeli, že se mezi zotročenými objevili čtyři lidé." Hlasy stůdentů se zvýšily a jejich zraky spočinuly na našem stolu.
Ředitel pokračoval. "Tito výjimeční lidé si zaslouží začít nový život. A já pevně doufám, že náš Institut Pentagramus je vřele přivítá a pomůže jim aklimatizovat se. Ode dneška to jsou vaši spolužáci, vaše krev a nová rodina. Chovejte se k nim s úctou a oni vám to oplatí, zavrhněte je a oni zavrhnou vás. A teď prosím, povstaňte a přivítejte je." Sborově nás pozdravili a mě se zvedl žaludek. Přeci ředitel nemůže nutit nikoho, aby nás měl rád. Bohužel moji tři přátelé se postavili, Báře stekla slza radosti a celý sál si vzájemně zatleskal. No bylo mi vážně auvej, kort když jsem jediná seděla a tvářila se naštvaně. Ředitel mi věnoval nechápavý výraz a pokynul mi hlavou, abych se zvedla. Z donucení jsem tak učinila a začala znechuceně tleskat. V tom mě Bára objala a já kroutila očima. Udělala jsem to jen proto, aby mi už dali pokoj.
Když jsme se usadili, ředitel mektal něco o tom, aby se nám tu líbilo, a doufá, že si tu vytvoříme přátelská pouta, která vydrží až do konce našeho života. Bohužel z některých přítomných studentů jsem spíše cítila faleš než jistotu, takže jedině, v co jsem doufala já, bylo, abych nepřišla s někým do křížku. Ještě se neumím zcela ovládat a nerada bych tu způsobila jatka.
Bára i Jarda si vyměňovali spokejené pohledy, zatímco já s Adamem jsme mlčky seděli a jen se rozhlíželi kolem sebe. Ve chvíli, kdy ředitel pokynul pidimužíkovi jménem Tykvar, aby nám podal náš rozvrh hodin, jsem zbystřila.
Do rukou se mi dostal rozvrh především týkající se bojového umění a jasnovidectví. Přemítala jsem si v hlavě, kdy jsem se zmínila, že mám dar předvídání budoucnosti, a tak jsem zapátrala o pár týdnů zpět a vybavila si rozhovor s ředitelem v nemocnici, chvíli potom co mi operovali poraněný bok. "Ovšem, slíbil mi, že se naučím ovládat svou pasivní moc." Zašeptala jsem spíše pro sebe, ale Adamův obličej se odvrátil od jeho rozvrhu. "Ukaž, co tam máš ty." Na čele mi naskočily vrásky. "Snad máme stejný?!!" Bára se zasmála mému naivnímu myšlení. "Ale prosím tě, proč bychom měli mít stejný rozvrh, když se každý z nás zaměřuje na něco jiného?" A tak jsme se podívali na naše rozvrhy. K mé smůle jsme měli každý jiný kromě Adama. Ten se totiž víceméně stotožňoval s mým až na to jasnovidectví. "Jedinou společnou hodinu máme Dějiny, no aspoň si od sebe odpočneme." Konstantoval situaci Jarda.
Zaplál mnou vztek. Po tom všem, čím jsme si prošli, nejsou schopní zařídit, abychom byli na více hodinách spolu? Vážně ode mě chtějí odtrhnout jediné mé přátelé? Vždyť jsme na sobě závislí, posledních šest měsíců jsme bojovali jeden pro druhého a vzájemně se drželi při životě. Přeci nás nemůžou rozdělit na hodiny.
Bára vycítila mé obavy a chytla mě něžně za ruku. Usmála se. "To zvládneme, Denis. Věř mi." Podívala jsem se na ní a byla naštvaná ještě víc. Ta její milost mě vážně začala štvát. Nebaví mě, že ona je v sedmém nebi a já se cítím jak v pekle. Odtrhla jsem od ní ruku a zmuchlala rozvrh do malé kuličky. Poté jsem se ironicky usmála a zvedala se ze židle. Právě v tu chvíli jsme všichni dostali propustku ze sálu.
Mačkala jsem se v davu nových tváří, abych se dostala ze sálu ven. Vážně do mě nemuseli strkat, stačilo jednoduše říct: uhni krávo. Bylo by to lepší než tvrdé strkance do ramene. Musela jsem se ovládat, abych nezačala na všechny křičet. Díky bohu, že tlačenice za chvíli skončila a já se ocitla na té chodbě, kde předtím stály stráže.
Když se studenti rozešli ke svým třídám, zůstala jsem na chodbě chvíli sama, aspoň do té doby než za mnou přišli přátelé. Všichni čtyři jsme jen přešlapovali na místě, dokud Bára mírně nezavelila, abychom se vydali ke svým učebnám. Skřížila jsem si ruce na prsou, abych dala najevo svůj nesouhlas. "No tak, když se tomu budeš bránit, bude to horší. Hele," vytáhla můj zmuchlaný rozvrch a rozbalila ho. "teď máš mít hodinu jasnovidectví ve třetím patře, třída B, vyučuje jí paní Liv Vanderpump. Jestli chceš doprovodím tě a cestou ti ukážu jídelnu, ve které se sejdeme při obědě."
"Uhm." Spíše jsem zabručela než souhlasila, ale i tak radostně vypískla a znovu mě objala. Vidět ji po těch dlouhých měsísích takhle šťastnou mě totiž nenechalo dlouho chladnou.
"Fajn, ale nemysli si, že se hodlám s někým kamarádit. Stačíte mi vy tři…." Jarda mi stisknul rameno na důkaz, že to má stejně jak já. Adam mi pokývnul na souhlas a Bára se mi zahákla za ruku.
Než jsme vyšli, zmocnil se mi divný pocit, že se na nás někdo dívá. Proto jsem se otočila za sebe a spatřila vysokého kluka v bílé průsvitné košili, jak si mě zaujatě prohlíží. Na nepatrnou chvilku jsem se ocitla v jiném světě. Nevím, zdali to bylo těma uhlově černýma očima, nebo výplodem mé fantazie. Každopádně ve vteřině nebylo po něm ani památky.

Hinata Vanderpump

31. ledna 2016 v 18:22 |  Hlavní postavy

Věk: 250 let
Blízcí: Naruto, Sasuke, Denis, Liv, Barbora
Stručně: Nejmladší z rodiny Vanderpumpových. Ví se, že chodí už staletí s Narutem a že by pro rodinu zemřela. Ráda porušuje pravidla a je znalec módy. Je to čistokrevná elfka jako její matka.
Popis: dlouhé černé vlasy s modrým nádechem, výjimečně fialové oči
Povaha: velmi mocná, milá, přátelská, nádherná

Barbora Richards

31. ledna 2016 v 18:19 |  Hlavní postavy

Věk: 19 let
Blízcí: Adam, Denis, Jarda, Hinata, Lucy
Stručně: Člověk unesený též padouchy jako Denis. V otroctví byla nejslabším článkem ohledně fyzické zdatnosti, zato vynikala v inteligenci. Denis ji zachránila několikrát život ve hrách a zato ji bude do smrti vděčná. Časem se v jejích rukou probudila palebná síla, kterou ovládla během pár dní. Po záchraně si usmysla, že se stane velmi mocnou čarodějkou, a tak se zapsala na všechny hodiny aktivní magie. Na rozdíl od její kamarádky vše vidí pozitivně a je vděčná ředitelovi školy za záchranu. Její přítel je Adam, s kterým to nemá jednoduché.
Popis: rovné zrzavé vlasy do půlky zad, ráda je nosí rozpuštěné nebo v copu. Má modré oči a jejím typickým příznakem jsou něžné pihy a široká ústa.
Povaha: inteligentní, bystrá, nejlepší kuchařka

Dawson Denis

31. ledna 2016 v 18:15 |  Hlavní postavy

Věk: 19 let
Blízcí: Barbora, Adam, Jarda, Sasuke, Hinata, Naruto
Stručně: Narodila se jako člověk ve světě lidí, v 18ti ji zajali a poslali do otroctví mimo lidský život. Byla nucena naučit se bojovat a postupně i zabíjet. V zajetí v sobě probudila neznámou sílu, díky které přežívala v gladiátorských hrách. Získala si přezdívku Gladiatrix. Později v ní procitla pasivní schopnost jasnovidectví, kterou neumí ovládat.
Po záchraně se Denis ocitá v hlavním městě zvaném Republika. Má problém aklimatizovat se a místo světla vidí temnotu. Kdo ji drží při smyslech jsou její tři přátelé, s kterými trávila šest měsíců v otroctví. Po dlouhém krutém zacházení se nachází na školním pozemku, kde má přijít do styku s lidmi a především začít znovu. Nicméně jizvy na duši se nedají vymazat tak lehce, jako je příchod do magické školy.
Její přátelé ji sledují, protože je něco jako časovaná bomba. Uvnitř v ní tkví abnormální síla.
Popis: Čokoládové kudrnaté vlasy, jejichž délka sahá těsně pod bradu. Nicméně to ji neodradí ve střídání účesů. Má jedinečné smaragdové oči a narůžovělé plné rtíky. Na její pravé tváři se vyskytuje ďolíček.
Povaha: Drzá, silná, odvážná, milující.

Prolog

15. ledna 2016 v 14:37 |  Zajetí, 1. deník D.Dawson
Když je zajali, byli lidé. Když je zachránili, stali se republikány. Zcela vyčerpaní a oslabení z šestiměsíčního otroctví, toužící po rodině a lásce, se životy čtyř mladých jedinců ocitají v magické smyčce, ze které není cesty zpět. Ačkoliv ředitel magické školy Pentagramus si je bere pod ochranná křídla, bude jednoduché vrátit se do lavic a hrát si na studenty po všech těch útrapách, bolestech a ztrátách? Nebo se někdo utrhne ze řetězu a povede to k neblahým událostem? Denis Dawson vidí všechno negativně, zastává se názoru, že přešla z jednoho otroctví do druhého, a tak nebude divu, když se problémy budou točit především kolem ní. A bude to ještě mrazivější, jakmile zjistí, že jí z povzdálí sledují dvě uhlové oči krásného Sasukeho Vanderpumpa.

Vysvobození

8. ledna 2016 v 13:40
Po dlouholetých bojích by nastal den, na který jsem já, Denis Dawson, čekala staletí. Léta prolita špatnou krví, léta nezahojených duševních jizev, léta páchnoucí smrtí. Konečně by přišel poslední den mého tvrdého života. Lidé se bojí smrti, domnívají se, že je bolestivá. Ale nemají úplnou pravdu. Bolí to jen chvíli, ale pak se vše semele velmi rychle. Lidé nechtějí umírat, přejí si najít lék na nesmrtelnost. Musím se pousmát nad naivitou někoho tak prostého, obyčejného a nádherně lidského. Já jako Republikán, dlouhověká, se na můj poslední den opravdu těším.
Budu ho trávit na písečné pláži s lahví sektu. Zaposlouchám se do šumění vichru a do vln, které se budou rozbíjet o skály. Možná si k šampaňskému sním mísu těch nejlahodnějších jahod. Lehnu si do horkého písku a budu se dívat jak mráčky na obloze střídají tvary. Poté si ke mně přilehne můj milovaný Sasuke Vanderpump, proplete si se mnou ruce a společně si budeme vyprávět naší společnou historii a co všechno jsme společně dokázali zachránit. Budeme vzpomínat na naší rodinu, přátele a dávné nepřátelé.
Budeme chtít ze sebe vysléknout špínu nahromaděnou za ta léta, takže se v průzračném moři vykoupeme tak, jak nás stvořil bůh. Jakmile měsíc vpluje na oblohu, tak se k mému milému přitisknu, obejmu ho kolem krku a políbím ho tak jako nikdy v životě: "Děkuji, za všechno." věnuji mu posledné úsměv a rozplynu se s odbitou půlnocí. Usmívající se

Novoroční předsevzetí

3. ledna 2016 v 16:51
Áhoj :-)

tak řízky se salátem snězeny, pupíček nacpaný a několik lahví šampaňského vypity. Rok plný zvratů i úspěchů za námi, a tak doufám, že jste do roku 2k16 vykročili správnou nohou. Denis Dawsonová věří, že jo. Minulý rok zažila spoustu převratů v lásce, chodila s oblibou za školu a víkendy prokalila do brzkých ranních hodin. Za jeden večer zvládla krabičku cigaret a ve sportovních aktivitách se často ulejvala, když se trenér nedíval. Jakmile zbývala minuta do půlnoci 31.12., zavřela oči a s čistou hlavou si přála, aby její rodina pocítila po krutým roce příval nová energie a štěstí. Ze srdce si přála, aby se všichni v její blízkosti měli rádi. Řekla si, že do nového roku hodlá jít především sama se sebou. Chce být lepší osobností, doufá, že zapracuje na svém charakteru. Sekne s kouřením, přestane se flákat na tréninku a ukáže, co v sobě má. Už nechce být považována za hysterku, takže její dalším přáním je mít vůli nechávat si osobní věci více pro sebe a nesvěřovat se nikomu, ani kamarádkám nebo příteli. Což bude její největší problém, má ukecanou povahu a těžko zvládá držet jazyk za zuby, nicméně jde o její pověst. Musí to zvládnout, musí najít způsob, co ji umlčí. Najít zábavu, která ji vynahradí tlachání. Doufám, že ji všichni podržíte palce.
Denis Dawson Vám přeje krásný nový rok, všem přeje hlavně to zdraví!! Myslí si, že je to to nejdůležitější, co člověk má. Dokud můžete vyšplhat po skále, vyjít krpál v Tatrách, skočit z útesu do moře nebo trávit volné chvíle s přáteli, tak si toho važte. Usmívejte se, podávejte si pomocnou ruku a neobracejte se ani proti nepřátelům zády. Vždy buďte lepší. Ať rok 2016 se stane počátkem Vaším doživotním štěstím!

S láskou

D.D.

Mé fiktivní já

22. prosince 2015 v 13:57
Téma týdne "Mé druhé já" vlastně nebude tak zcela o mě, jako o fiktivní postavě, které jsem dala jméno Dawsonová Denis. Vymyslela jsem si jméno z důvodu, že moje fantazie nezná mezí a celkem často si doma píšu povídky/příběhy o téhle dívce. Nechci publikovat mé skutečné já, tenhle blog pomalu vytvářím za účelem, že se z něho stane - můj vlastní vytvořený svět. A tak mi téma týdne přijde jako perfektně stvořené pro seznámení s mladou slečnou jménem Denis Dawson.
Tak jako všechny holky, tak i Denis má své dny. Na první pohled vypadá jako Anděl s hnědými kudrnatými vlasy se smaragdovýma očima, nicméně jakmile ji lépe poznáte, zjistíte, že uvnitř se skrývá ďáblík. Denis je velice zdvořilá, pomáhá stařečkům, miluje malé děti a každému věnuje svůj široký úsměv s ďolíčkem na tváři. Kdo by byl řekl, že takovému děvčeti z čista jasna přeskočí, a stává se z ní maniak - posednutý myšlenkou rozdrtit každé přizdisráče, zloducha nebo slečny alá Naomi Hatake (o té se časem taky něco dozvíte). Stačí ji sklenička bourbonu a z očí ji šlehají plameny. Nepatrné slovo na ní či její přátelé a spustí slovník plný úrážek a nadávek, nedej bože, když dojde na rvačku, na to je expert. Věčně po škole, školní tresty, a protože nemá rodiče, tak dostává zarachy přímo od vychovatelky z internátu. Jakmile se její průbojnější já dostane na povrch, tak její stydlivost mizí a vystrčí drápky. Nebojí se laškovat, flirtovat a svádět. Je milovnice sexu, svého milého často vyčerpává. Jejím velkým plusem je touha po spravedlnosti. Ať je sebevětší cholerik, tak spravedlnost u ní vždy vítězí. Neodsoudí nikoho bez poznání, má čuch na padouchy (bohužel v jejím okolí je více zlých než dobrých) a hlavně nesnese, když si někdo dovoluje na slabší.
Často bývá myšlenky úplně někde jinde než se právě nachází. Nerada vzpomíná na minulost a ráda si představuje alternativní budoucnost. Má dny, kdy bývá při hodině pozorná a prosperuje na výbornou, ale převážně se utápí ve svých představách. I přes její spravedlivé já se v duchu ráda škodolibě zasměje, když někdo uklouzne po šlubce banánu, nebo tramvajové dveře skřípnou nějakého človíčka či někdo dostane pětku a ona za jedna. Totálně si užívá, když při hodině karate, sejme chlapa, nejlépe když ho zasáhne do citlivého místečka. Bohužel se setměním přichází její citlivější já, které si víc než často vyčítá, jak je zlobivá a drzá. Sem tam upustí slzičku, někdy dostane hysteráky a balení papíráků ji jednodušše nestačí. Žvanění patří mezi její nejoblibenější koníčky, avšak umí být i zaprdnutá a umanutá, že s nikým dlouhé hodiny nepromluví ani slůvko.
Denis Dawson je zkrátka komplikovaný člověk s příliš častou změnou nálad. V hodně věcech jsem jí podobná, ale s tím rozdílem, že u mě více září pozitivní Já. Denis Dawson bohužel miluje spravedlivost a přátele nade vše, což v ní probouzí temnější stránku. Stránku, kterou když načnete, máte co dělat, abyste ji zase zavřeli. Její krutost je jen ve jménu lásky, přátelství a touze po lepším světě.
Defakto - tahle dívka je přesně taková, jakou bych chtěla být já. Dawson Denis sahá do mých hlubokých přání. Vytvořila jsem si fiktivní druhé já.

Ideální svět? Ne tak docela...

16. prosince 2015 v 10:58
Každý z nás si už určitě položil otázku - jaké by to bylo žít dle vlastních přáních, nebo jak asi vypadá dokonalý život? Na tyhle typy otázek se nedá snadno odpovědět. Každý človíček na téhle planetě má jinou představu o ideálním světě. Rodičové si představují své děti na Univerzitách, aby se jednou mohli chlubit doktorským titulem, kdežto jejich děti se spíše vidí v balíku na soukromé jachtě bez hnutí prstu. Pak jsou tu tací, kteří šprtají do rána a tráví své osobní volno v knihovně, protože podle nich je ideální život právě za knížkou. Někdo žije sportem, ale "rozbité" koleno mu nedovoluje hrát profesionálně, a tak raději tráví čas doma na hřišti a žije v představě, jak jednou bude držet zlatou medaili na stupních vítězů. Děvčata si často představují růžovou budoucnost se svým vysněným princem, narozdíl od kluků, kteří raději budou sedět na meetingu v obýváku a pařit Fifu. Herní maniaci vidí svůj vysněný život za stolem s nejvyspělejší počítačovou technikou, nejlépe místo židle záchod a místo šuplíků lednička, aby nemuseli v průběhu "operace" ve Wofku vstávat od stolu. A fanynky seriálu Sex ve městě, si myslí, vlastně - ty přeci ví, že jednou budou mít šatnu jako Carrie Bradshow, protože peníze v dnešním světě jsou tak primitivní a přeci jednoduché získat, že nevidí nic jiného než jen botičky od Louboutina, nebo kabelku od Chanelu.
Nicméně toto jsou jen přehnané verze pravděpodobných představách. Můj známý by si ideální svět představoval bez palmového oleje, který bohužel do sebe láduje většina z nás. Co se týče mého názoru, tak můj ideální svět je bez rakoviny, leukemie, bez zabíjení dětí, dnes obávaných teroristů a možná i s kouzelnou hůlkou a místo auta jednorožec. A proč by taky ne? Mám příliš bujnou fantazii, díky které se schovám před každodenními problémy, a cítím se příjemně. Vytvořila jsem si svůj svět, ve kterém zažívám dobrodružství a tím pádem nemusím přemýšlet nad hrůzami v reálném životě. Víte, život bez rakoviny by uvítala většina z nás, nicméně přeci musí existovat jistá Smrtka, která si životy bude brát. Ale proč si bere životy mladých lidí, ba dokonce dětí? Chápu, že kvůli vesmírné rovnováze lidi musí umírat, ale tak ať odchází ti letití, kteří mají život za sebou, a dají šanci mladým. Bohužel smrt nikdo z nás nedokáže ovlivnit. A proto bych si přála život bez raka a leukemie, dvou zákeřných nemocí kvůli kterým trpí všichni i děti. Navíc teď se rozmohla i rakovina děložního čípku a dle mého to není fér. Najdou se holky, které spí každý víkend s jiným a jsou v pořádku, a pak děvčata, které mají partnera a musí na odštípnutí čípku, protože jsou "nakažené". Tahle nemoc by neměla existovat, je to příliš krutý trest. Život bez teroristů bych uvítala ještě raději, myslím, že to tady nemusím ani vypisovat. A co se týče mého jednorožce a kouzelné hůlky, tak to trošku souvisí s tím mým magorstvím. :) V mém ideálním světě by se nikdo neopovážil ublížit dítěti - ať už mluvím o pedofilech, nebo vrazích, či matkách - které své dítě zahodí do popelnice místo baby boxu. Také bych uvítala pravidelná roční období, chybí mi sníííííh a lyžování, Vám ne? Dále bych se chtěla kamarádit s matkou Grizzly, možná bych doma chtěla mít gorilu - pojmenovala bych ji Kong a tygra jménem Santa. Možná by neuškodila Vrba Mlátička kvůli zlodějům potom, co mi z balkona ukradli spodní prádlo, ale to už bych asi chtěla moc. :D

Kam dál